Rusácká Famílie [w\Vadak, Edward Ateva]

4.- Oříškové oči hnědé vlasy a dechberoucí úsměv

Dny utíkaly pomalu a zároveň rychle. Pitomý paradox že? Byl tu poslední den školy a dnes jsem měla jet do Prahy. S pár lidmi se kterými budu chodit do třídy, jsem si dala sraz. Přišlo mi to jako fajn nápad a byla jsem strašně ráda, když to všichni odsouhlasili. Vzala jsem si proto šaty, které byly pohodlné a zároveň trochu ,,slavnostní". (Černé šaty posety růžemi bez ramínek) Spíš byly víc každodenní, než slavnostní. Přiznejme si, radši udělám dojem na své nové spolužáky, než na ty staré.

Do kabelky házím telefon, sluchátka, peněženku, klíče a ještě jsem si vzala malou květinu pro naší třídní. Kterou jsem stejně celých těch 9 let nesnášela. Rozloučila jsem se s rodiči, obula se a mohla vyrazit.

Vešla jsem do školy plné slavnostně oblečených a upravených lidí. Bylo mi po dlouhé době strašně fajn. Když jsem nastupovala na druhý stupeň, myslela jsem si, že mě spíš bude v tenhle den smutno...

,,No Vaďoslavko, už je z tebe muž. Jdeš tu v nažehleném obleku a si skoro v deváté" řekla jsem se smíchem ironicky, když jsem uviděla Vadima u šaten. ,,HaHaHa" prohodil otráveně. ,,No táák" šťouchla jsem mu do ramene a snažila se jeho koutky obrátit nahoru. ,,Tobě to ale taky sluší babčo" oplatil a zasmál se se mnou.

Po zvonění jsem seděla na svém místě u okna a sledovala třídu plnou lidí, se kterými jsem strávila část života. Třídu plnou lidí, kteří se snažili vypadat šťastně, ale v očích měli smutek. Jen já ne, já měla radost. Nikdy jsem totiž od těch lidí neslyšela nic hezkého. Jediný kdo mi bude trochu chybět je Gabča. To byla taková ta holka s úsměvem pro všechny a s plnou pusou duhy, kterou chrlila na všechny kolem. Z myšlenek mě vytrhla učitelka. V rukou držela 23 papírů a výjimečně nevypadala tak stará a uschlá jako vždy. ,,Moje milé děti" Začala a moje oči už se chtěly protočit, ale vydržely to. ,,..jsem strašně ráda, že jsem s vámi mohla prožít těch 9 let co jste tady..." pokračovala. Dál už jsem ji neposlouchala. Mojí pozornost upoutala kočka, která se snažila vylézt na plot. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Snažila jsem se aspoň ten poslední den neudělat žádný průser.

,,Tanya Tkačenko" řekla moje jméno. Zvedla jsem se, vzala květinu a s úsměvem jí podala ruku, hned po tom květinu a ona mi s děkováním věnovala úsměv s vysvědčením. Sedla jsem si zase zpět. Vysvědčení jsem dala do kabelky a dál se věnovala koukání z okna.

Po tom co učitelka rozdala všechny vysvědčení, bylo na řadě focení, objímání, slzy a kecy o tom jak si budou všichni chybět. Fotek jsem se nakonec zúčastnila i já a par jsem si jich na památku nechala.

Ze školy jsem vystřelila vážně rychle. Za 1. Protože už jsem to chtěla mít za sebou a za 2. Jel mi autobus do Prahy.

,,Je tu volno?" zeptala jsem se hnědovlasého kluka s krásnýma oříškovýma očima a doufala že řekne řekne ano. Řekl. Sedla jsem si a z kabelky vytáhla telefon a sluchátka. A úplně neznámému Klukovic nabídla jedno sluchátko. V tu dobu jsem byla šílená 15tka. ,,Já jsem Edward" Usmál se tím naprosto dokonalým úsměvem a vzal si sluchátko. ,,Tanya" sklopila jsem nervózně pohled a zazubila se...

Cítila jsem jak mi sahá do klína kde jsem měla položeny telefon a bere ho do ruky. Myslela jsem, že chce přepnout písničku, ale on tam jen něco napsal a vrátil mi ho do klína zpět. Otočila jsem se na něj a navázala s ním historicky první oční kontakt. Moje oči se těch jeho nemohly nabažit. ,,Za chvíli budu vystupovat" neporušila jsem oční kontakt. Porušil ho on, když si vyndával sluchátko. ,,Napiš mi někdy" řekl a já si teprve uvědomila povědomý přízvuk. Moc dlouho jsem nad tím nemohla přemýšlet, protože autobus zastavil a já musela jít.
Na zastávce jsem si ještě jednou probleskla jeho větu. Na které mi nehráli dvě věci. Přízvuk a jak mu můžu napsat, když nemám..AHA...tak jen ten přízvuk.

Ano ten moment opravdu nastal! Edward je tu <3 :D