Window

pain

Další dny všechno probíhalo stejně. Večer přišel a společně ulehli do její postele, bez jakéhokoliv slova nebo doteku.

Aniž by to chtěla začala si na jeho přítomnost zvykat, ale ani jednou se jí nepodařilo spontánně usnout, protože nedůvěra, kterou vůči němu pociťovala byla silnější.

Ale třináctý den po neustálé rutině jeho přespávání jí přišlo, že je něco jinak. Z jeho očí prosakovalo ještě více temnoty, místo nečitelného výrazu v jeho tváři jej lemoval podivný úšklebek a v noci se k ní mačkal více než obvykle.

Chtěla utéct, protože si byla jistá, že její domněnka není mylná. I když si se bála, že to zjistí, rozhodla se o to alespoň pokusit. Se zatajeným dechem se pomalu zvedla z postele. Ohlédla se na něj. Jen nespokojeně zabručel nesrozumitelné slovo, ale jinak jevil všechny známky tvrdého spánku.

Bez dechu si prohlížela jeho rozcuchané tmavé vlasy, které mu padaly do očí. Rty měl mírně pootevřené a skoro neslyšitelně z nich oddechoval. Líbil se jí. Přitahoval ji i přes ten neskonalý strach a nepříjemný pocit, který z něj sálal. A to pro ni bylo šíleně matoucí.

Stojící u postele se rozhodovala, co má provést. Malá a očividně i pošetilá část jejího já se k němu chtěla vrátit. Nesouhlasně couvla pár kroků, aby tak neučinila, jenže si neuvědomila, že to způsobí hlasitý náraz do její malé skříně. Z úst jí uniklo bolestné syknutí, které se následně snažila skrýt kousnutím do rtu.

K jejímu neštěstí se po pár dlouhých vteřinách jejího zírání na osobu v posteli probral. Zvedl hlavu a okamžitě svůj tmavý pohled ukotvil v jejích strachem planoucích očích.

,,Opět si koušeš ret, má květinko," zašeptal, prohlížející si její tvář. A v očích se mu zračil děsivý plán, který dokonale zapadal do jeho hry.