letters to elliot // ✅

LETTER SIXTYFIVE

26. ledna 2015

Drahý Elliote,

Plahočili jsme se lesem a do kopce. Kdybych nosila podpatky, asi bych tě na místě zamordovala. Po půl hodině jsme konečně zastavili. Posadila jsem se na nejbližší kámen a oddechovala.

já: jestli mě ještě jednou vytáhneš na nějakou takovou procházku bez varovaní...

ty: jinak to nešlo. Nesouhlasila bys.

já: správně.

Chvilku ses na mě díval a pak ses otočil.

ty: pojď se podívat.

já: na co? Vždyť jsou tam jenom lesy.

ty: prostě se pojď podívat a neremcej.

S heknutím jsem se zvedla a došla k němu.

Zatajil se mi dech. Nikdy bych neřekla, že v Anglii bude tak nádherný výhled. Pod námi se rozprostíralo údolí. Pokud se tomu tedy údolí vůbec dá říkat. Bylo to spíš takové údolíčko. Byly lesy. A mezi nimi se táhla řeka. V odpoledním slunci se zářivě třpytila. Nalevo bylo vidět naše město. A o kus dál farma, kde bratr v létě pracoval. Z města vedla jedna jediná cesta a železnice. Líně se linula krajinou a opisovala křivky malých kopečků. Všude okolo byly louky a pole. Ale ze všeho nejkrásnější byla jedna věc.

To všudy přítomné ticho.

-Jenny