Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

Prolog

Poslední půlrok mého života nebyl pro mne ničím zajímavý natož prospěšný. Během tohoto času, jsem se stihla přestěhovat do malého bytu v centru Londýna, zahodit roční vztah, stát se flegmatikem a začít ojebávat život, jak by řekla moje dávno zesnulá matka. Jednoduše jsem se mohla zařadit k těm milionům lidí, kteří neví, jak nejúsporněji a nejproduktivněji naložit se svým životem a jen se potloukají od něčeho k ničemu.

Ačkoli jak tak uvažuji, moje matka byla prostě pesimistka, ona by řekla puritánka. Když zavzpomínám, od její sebevraždy už uběhlo tak 5 let? Nikdo se tím nezabýval. Její tělo bylo nalezené v jejím velkém, prosluněném kalifornském bytě. Ona věděla, jak vydělávat ale byla prostě šetřivá, jak by řekla a jak bych řekla já, byla škrt.

Stalo se to jednoho kalifornského rána? Moc si na to nepamatuji, snažila jsem se to vytěsnit z hlavy, tak jak by to udělala ona.

Uprostřed noci mě od ní vzbudil telefonát. Tomuto menšímu budícímu rituálu, který se konal vždy pravidelně jednou do měsíce, říkala zájem o své dítě. Jaksi si neuvědomovala, že když je u ní den, tak u mě je noc.

Nad mojí připomínkou, že jsem unavená si jen zklamaně odfrkla a dál pokračovala ve svém monologu.

Dokázala jsem si ji dokonale představit: jak polehává na tom svém předraženém sófa, v jedné ruce svírá u ucha mobilní telefon a v druhé drží sklenici s předraženou whiskey. Věděla jsem proč volá. Vždy byla tak minutu zticha, vyčkávala a při tom se usmívala.

Zase o tom přemýšlela. Přemýšlela o sebevraždě, což byla její oblíbená činnost. Nezávazné dopolední snění: její ústa, 9 mililitrovka, rána a krev na zdi. Její mozek, nebo spíše to co zněj zbylo, by se rozprostřelo dokonale na zdi za ní. Tuhle pohádku mi omílala už rok, měsíc co měsíc dokola, až sem jí znala nazpaměť. Ptala se, co by na to ostatní řekli.

Trpěla úzkostnými stavy a depresemi. Brala prášky, každý si myslel, že by jí měli pomoct ale když je zapíjela 10 letou whiskey, napáchali víc škody, než užitku. Svým způsobem jí asi pomohli, ukončila to dřív avšak, se mnou na telefonu.

Ozvala se ta ohlušující rána, mobil mi vypadl z ruky a chytla jsem se za třeštící se uši. Bylo to pro ni rychlé, naštěstí.

Po tomto incidentu, jsem se vždy této noci budila s nočními můrami a nemohla spát. Zezačátku jsem si celý večer pouštěla filmy, abych přečkala bezesnou noc. Tuto noc jsem nazvala sarkasticky, filmová noc.

***

Byl ošklivý uplakaný duben a já jsem ležela v posteli, ve svém malém londýnském bytě a přemýšlela, zda-li je už čas vstát. Vystrčila jsem nohu zpod přikrývky, nedokázala jsem se však přimět, abych ji položila na podlahu.

Po předešlé noci, jsem byla unavená a vyčerpaná. Domů jsem dorazila kolem čtvrté hodiny ranní protože, celý večer jsem trávila v neurčitém londýnském swingers clubu. No co? Kdo to aspoň jednou nezkusil. Jsem svobodná, sexuálně aktivní žena, která ráda zkouší nové věci, i když většina lidí v mém okolí si o mne myslí, jaká nejsem zapšklá frigidní pětadvacítka, o čemž by se dalo polemizovat.

Prostě si ráda užívám ale nerada si tahám chlapy k sobě domů. Jednou za čas, se musí člověk uvolnit.

Dělám to takto jednou do měsíce, je to ta osudná noc/ráno. Většina lidí by mě za to odsoudila a řekla mi, že neumím řádně uctít památku své matky ale lidi dělaj i horší věci, tak proč bych já, měla být ta slušná. Dobrá, slibuji, příští měsíc zůstanu doma a opravdu si udělám filmovou noc. Odpřísáhla jsem si, abych tam uvnitř ucítila lepší verzi sama sebe – skrytou za svými flekatými játry nebo nalepenou na slinivku.

Po nekonečném zhodnocování svého schovaného lepšího já, jsem se donutila vylézt z postele a jít vstříc svému ubohému, nijak zajímavému životu.

***