Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

5.

„Tak sjetý"

Probudila jsem se s ohromnou bolestí hlavy. Můj spolunocležník ještě spal a tak sem jako ohrané klišé, toho využila a vypařila se z jeho bytu.

Přehodila jsem přes sebe svůj lehký cardigan, nazula lodičky a rozešla se ulicí k sobě domů.

„Jak zvláštní Vás potkat zrovna zde a takto" sjel mě pohledem. „Divoká noc ale Vy vypadáte po včerejšku dobře" zhodnotila jsem jeho zjev.

„Snažil jsem se to nepřehnat" odpověděl s lehce arogantním úsměvem.

„Já ne, jak vidíte" ušklíbla jsem se a protočila oči.

Po té menší slovní přestřelce, jsme notnou chvíli stáli a civěli na sebe. Já si založila ruce na prsa a přešlápla si. Bolest z lodiček přestávala být snesitelnou.

„Dovolte mi, Vás pozvat na kávu" prolomil ono trapné ticho. Pozvedla jsem obočí. Nenapadlo by mě zvát cizí lidi na kafe. Chápu, protiřečím si ale sex je jen sex. Po onom aktu, už Ty lidi neuvidím.

„Je to jenom káva" usmál se tak, jak to umí dle všeho jenom on.

V němém vyčkávání si promnul rty a nadzvedl obočí.

„Dobrá" rezignovaně jsem vydechla.

„Tak tedy 7 hodina před tou kavárnou, kde jste pracovala?" vítězně se usmál. Přikývla jsem.

„Teď už musím ale běžet, takže v 7, zatím naschle" s tím jsem ho obešla a rozešla se po druhé k domovu.

Po náročné cestě, kdy jsem konečně došla domů, dala si horkou sprchu a šla se dospat, abych mohla po probuzení chvíli na to zjistit, že už je večer a čas „kávy", opět propadnout zoufalství.

*****

„Dobrý večer" ozvalo se znenadání za mnou. Mé představit o tom, že na schůzku zapomněl, byly ty tam. V každé ruce svíral kelímek s kávou a jeden mi vzápětí nabízel. Má bezmezná naivita o tom, že vejdeme do útrob kavárny a budeme přehlušeni davem lidí, se také vytratila. Mé vnitřní já, mi napovídalo abych si začla připadat divně a začla se nenápadně rozhlížet po únikové cestě, avšak tohle mé já, bylo velice malé a nepřesvědčivé. Mé myšlenky se ubírali tím směrem, proč mi k tomu kafi nevzal sušenku, když už ho budu vláčet v kelímku.

Mam pocit, že kdyby mi někdo držel pistol u hlavy, tak nemyslím na to, že mě každou chvíli asi vystřelí mozek z hlavy a že je to můj konec ale na to, abych se při své smrti netvářila jako znuděnej trotl, protože tak bych se pravděpodobně tvářila.

****

Při cestě bůhví kam, jsme se snažili navazovat konverzaci, i když dle mého názoru zatím neúspešně.

Znenadání se pan T, jak jsem si ho při naší zmáhavé trase kamsi nazvala, zastavil. Uvědomila jsem si to až po jeho hlasitém odkašlání, kam že si to dovoluji pokračovat. Vrátila jsem se tedy o pár kroků zpět.

„Myslela jsem, že jdeme na kávu." postavila jsem se naproti němu. „Když jsme na kávě" nadzvedl kelímek.

Vítězoslavně jsem se usmála a zatřásla kelímkem, že už je prázdný, ať tady na mě nic nezkouší. On se jen tajemně usmál. „Ale já dostal chuť na čaj a do kavárny se mi nechce vracet" s tím vystoupal párschůdků a vyndaval klíče z kapsy.

Přiznávám, s tím mě dostal. Rezignovaně jsem se rozešla za ním.

Má inspirace je v troskách... Aspoň, že máme tu představivost a příběhy se mohou odvíjet směry, kterými chceme my...