Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

7.

"Jo, cítím ten hlad "

    Cítila jsem ho. Ten strach ve svírajícím se hrdle. Cítila jsem, že tam bude. Cítila jsem, že se opět po tak dlouhé době setkáme. Tváří tvář, po onom tichém půlnočním telefonátu v práci. Ale netušila jsem, že to bude až tak brzo.
    Nepřestávajíc svírat knihu v ruce, kterou mi Tom zapůjčil, jsem se zastavila 15 metrů od domu a pohlédla na něj z dálky. Nebylo pochyb, byl to on. I z té dálky jsem ho poznala.
    Stáli jsme tak asi 5 minut, než se rozhodl prozatím odejít. Dával mi tím snad na výběr? To ani náhodou. Jen věděl, že mě začíná opět mučit a že mu to sakra jde.
    Jako bych těch pět minut nedýchala. Zdálo se to jako věčnost. Pekelná věčnost za odpikávání svých chříchů, kterou bych si zasloužila. Nebudu tvrdit že ne.

    Když zmizel z mého zorného pole, odklopýtala jsem ke straně ulice, opřela se rukou o strom a v nenadálé chvíli se mi navalilo a já všechen obsah žaludku vyzvracela. Můj život začíná opět dostávat směr prudkého pádu dolů.

    Že bych ráda umřela, nebudu vyvracet. Opět se všechno radikálně sere a ten šmejd, mě bude hodně dlouho psychycky decimovat, než opět padnu na dno. Než ho opět uznám, tu jeho povrchnost.

    Po několika prudkých sevření žaludku a následného vyprázdnění obsahu z útrob mého břicha na čerstvě posekaný trávník, jsem byla schopna doklopýtat domů.

    Knihu, kterou jsem svírala v ruce až mi bělely klouby, jsem odložila ihned v chodbě na stolek, abych se následně mohla opřít o dveře a sesunout se po nich k zemi.

    Dlouho jsem rozdýchávala onu chvíli a snažila se potlačit právě přicházející nával silného záchvatu vzteku.

****

    Uchopila jsem do roztřesené ruky skleničku a přilozila ji ke rtům. Momentálně bych preferovala láhev, ze které bych si mohla pořádně přihnout.

    "Anni?!" vyslovil mé jméno s takovou razancí až jsem sebou škubla. Tím získal mou plnou pozornost. "Co se děje!" po oné otázce jsem do sebe obrátila celý obsah sklenky. Allan si pouze povzdechl a dolil mi obsah zlatavé tekutiny.
    Už jsem se tolik netřásla. Ještě pár skleniček a budu snad moci i v klidu usnout.
    "Je tady v Londýně, ví kde bydlím a nepochybuji o tom, že ví, co teď dělám" zírala jsem do prázdna a v rukách svírala nebo spíše drtila sklenici. "Jak to myslíš?" Allan stále nechápal. "Jess.. Se vrátil" vydechla jsem po delší odmlce.

    "Myslíš tím svého staršího bratra?" vypadalo to, že se trochu zalknul. Jako by ho jeho vlastní slova vyděsila.
Pouze jsem přikývla. "Takže proto si tak odrovnaná.." z tváře se mu vytratila veškerá barva. Náhle si přihnul z láhve on místo mě.

    Tahle noc, bude počátkem vyplynutí mých nejhlubších tajemství na povrch a drahý koňak Hennessy, bude zplachovačem vzniklého žalu z mých chyb. Promiň mi to Allane asi tě to bude stát tvůj veškerý milovaný nastřádaný koňak.
    Nechtělo se mi nadále mluvit ale pít, proto jsem veškerou svou pozornost začala věnovat jen a pouze sklence v mé ruce.

***

    Netuším jak ale probudila jsem se ve své posteli. Celé tělo jsem měla v jednom ohni, až bylo namáhavé se pohnout. Nehledě na ostrou bolest vystřelující do spánků. Při mé smůle mi začal zvonit domovní zvonek a někdo mi začal bušit na dveře.

    S velkou námahou jsem se zvedla a došla otevřít onomu vetřelci. Byla to Reach. "Ty teda vypadáš" vypadlo z ní moc milé přivítání. "Ty taky nevypadás špatně" ušklíbla jsem se na ni a odstoupila na stranu aby mohla do útrob bytu.

    "Ne" razantně jsem ji zastavila v nádechu. Chtěla se zeptat, proč vypadám tak jak vypadám. Moc dobře na mě poznala, že tahle noc nebyla jako ty mé ostatní a že se něco děje. Avšak nedala jsem ji příležitost se o tom bavit. Nechtěla jsem aby někdo další věděl o mé rodině.

    Jen si lehce povzdechla a rozloučila se, protože věděla, že pro dnešek jsem nepoužitelná. Promiň Reach, nehodlám Tě zatahovat do mých problémů.

***

    Jak nejlépe se zbavit onoho strachu a neutuchajících myšlenek, které Vám rezonují v hlavě a dělají Vám tam ještě větší bordel než tam je? Jít se napít a přehlušit mozek dunivou hudbou. Zdává se mi to jako zprávná volba.

    "Opět zde?" uslyšela jsem u svého ucha známý hlas a ucítila onu provokativní vůní. "Zajímavé tetování" něžně položil svou dlaň na má záda, hned na to obkroužil prstem pár znaků. Byl to hřejiví uklidňující pocit. Málem jsem zavrněla blažeností a zaklonila hlavu. Naštěstí jsem se udržela. "Nemáš jich více?" s provokativním úsměvem se posadil na barovou židli vedle mě. "I kdyby, tobě do toho nic není ne?" periferně jsem na něj pohlédla.

    "Cože jsem Tě dnes našel právě zde?" ihned na to se napil ze své sklenky. "Popravdě, zaháním chmury" neměla jsem náladu na dlouhé konverzace a snažila se ho rychle odbýt. "Zrovna takto?" podivil se. Už jsem pouze jen přikývla.
     Periferně jsem zahlédla jak mávnul na servírku a něco objednal. Přede mnou se náhle zjevila sklenka se zlatavou tekutinou. Předpokládám, že je to stejné pití jako naposled, když jsme se tady s Tomem seznámili. "Nabídl bych, Zda-li ty chmury nechceš zahánět jinak ale pro dnešek je to asi bez šance" vybídl mě k ťuknutí. S povzdechem jsem souhlasila a ťukla si s ním.
 
     Po další necelé hodině jsem se rozhodla, že už mám dost a že bych měla jít domů. Ze slušnosti jsem se s ním chtěla rozloučit a jít. Avšak začal trvat na tom, že mě doprovodí.

***

     Hrklo ve mě. Opět tam stál. Tohle začíná být hodně špatné. "T Tome" zakoktala jsem se. Nechápavě na mě pohlédl, proč zrovna já koktám. "Nemohli by jsme si na chvíli sednout v parku..?" nespouštěla jsem oči z mého bratra, ikdyž stál až několik set metrů před námi u mého domu.
"Jestli chceš, děje se něco?" s náhlou starostí v očích se na mě podíval. Jen jsem zakroutila strnule hlavou, že je vše v pořádku. Poté mi gentlemansky nabídl rámě a zamíří jsme do parku, který byl přes ulici, najít vhodnou lavičku na posazení se.

     "Opravdu je vše v pořádku?" v jeho hlase zazněl strach? Natočil se tělem směrem na mě. "Jistě" na důkaz jsem ještě přikývla hlavou.

     Netuším jak dlouho jsme tam ještě seděli ale hlavní bylo, že jsem zcela pro dnešek zapomněla na svého bratra. Nehledě na to, že tomu napomohla konverzace mezi mnou a Tomem, která se vyvrbyla ve velice příjemnou až groteskní.
     "Asi už je čas jít" protáhla jsem si svá ztuhlá záda. "Máš pravdu, pro dnešek už toho bylo dost" napodobyl mě Tom.
     Následně mě opět gentlemansky doprovodil ke dveřím a kamarádsky objal a popřál dobrou noc. "Tak slečno Anni zas někdy" lišácky na mne mrknul, nenechal mě nijak oponovat a už odcházel.