Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

3.

Probudila jsem se z deprimujícího snu, z takového o kterém sami sebe přesvědčujete, že vůbec nic neznamená a neměl by vás nijak tížit, protože je to přece jen sen, nic víc než sen.

Zprudka jsem se posadila na posteli a zamrkala do pokoje. Po chvilce, když jsem zjistila, kde se nacházím, jsem prudce vydechla a zabořila tvář do dlaní. Zdálo se to být úlevné ale možná i trochu frustrující zjistit, že to byl jen sen.

Zvedla jsem z postele své rozbolavělé tělo a za neustálého se přemlouvání sama sebe, že jsi půjdu zaběhat, abych si provětrala hlavu, jsem se začla štrachat v šupleti s věcmi.

Po nalezení všech potřebných věcí jsem se převlékla a mohlo se jít na věc.

Plně oddána muzice v mém přehrávači, zrychlenému tepu, agresivitě a potu, který mi stékal po spáncích, jsem za své nepozornosti vrazila do jiného běžce. Za jiné situace bych začla asi vyšilovat a křičet na něj, ať čumí na cestu, protože mě vytrhl z mého milovaného kóma, tentokrát jsem pouze stála na místě a v lapání po dechu se snažila omluvit. Dotyčný, zahalený kapucí, mě jen poplácal po rameni a rozběhl se pryč. „Idiot" tiše jsem zaklela a sledovala jeho vzdalující se záda. „Co to se mnou sakra je?!" přimhouřila jsem oko a dala se opět do běhu.

Doběhla jsem domů, kde jsem i hned v předsíni ze sebezchodila boty a šla se napít. Na záznamníku mi blikaly vzkazy. Opřela jsem se bokem o kuchyňskou linku a se sklenicí v ruce si je nezaujatě pustila. První byl od Fletchera, že mě večer vyzvedne, s druhým vzkazem jsem se napjala jako tětiva. Žaludek se mi bolestivě stáhl a reflexivně chtěl vydávit vypitou vodu ven. „Ahoj Ann, nemluvila jsi poslední dobou s Jessem? Zavolej mi prosím Ben." naštvaně jsem vzala telefon a třískla jím neznámo kam. Sklenici jsem položila na linku a pak se rukama zapřela o stůl, který stál kousek od ní a hlavu svěsila mezi ramena. Zvedla se ve mě vlna vzteku. „Kurva!" s tím jsem smetla vše, co bylo na stole na zem. Hlavou se mi rozeznělo ticho protnuté nepříjemným pískavým zvukem, jako když mluvíte moc blízko mikrofonu. Jak jsem se rychle narovnala, klopýtla jsem a okamžitě jsem se musela opřít o rám futer . Nehodlám mu volat na zpět a žehlit zas jejich problémy. Tentokrát nebudu hledat své lepší já, které ve mě oni nikdy neviděli.

Sesula jsem se po rámu na zem kde jsme se posadila a zkoumala způsobený chaos. Pravou nohu jsem pokrčila a levou nechala natáhlou, ruce jsem opřela o zem dlaněmi vzhůru. Proč se nemohou chovat jako zbytek lidí, jako jedno velké hloupé stádo. Jít s davem, nechat mě být. Jejich definice vůči mé osobě byla jednoduchá, byla jsem tíhou na jejich bedrech. Zaplavuje mě nenávist vůči mé vlastní rodině.

Zas a opět mě vztahují do té mé části života. Do části strachu, nejistoty a sebeopovržení, kdy postrádám svou duši. Kdy i mé malé bezvýznamné lepší já, ztrácí význam a popírám svou existenci. Kdy se stávám ještě horším člověkem, než jsem.

***

Celou cestu jsem se na Allana nepodívala ani nepromluvila. Nedokázala jsem předstírat zájem o vzniklou situaci, ve které se nacházíme. Jen sem mlčky seděla vedle něj, zírala do prázdna a snažila se zahnat pocit svírajícího se nitra. Bude mu muset stačit má tichá společnost.

Vypla jsem. Mé vnitřní systémy se rozběhli až se vstupem do klubu, kde mě ohlušila dunivá hudba. „Tak pojď" pobídl mě Allan, ať ho následuji. Zaostřila jsem na něj a chvíli jen tak stála. On nadzvedl obočí a kývnul hlavou směrem do VIP zóny. Rozešel se a já v závěsu za ním.

Po vstupu do "lepší" zóny, se Allan zastavil a já se postavila vedle něho. Automaticky jsem si promnula pravý spánek. Hudba, v tomto koutu klubu, nebyla až tak hlasitá a já si musela navyknout na nižší decibely. Bože, proč mě ta palice tak třeští? Skučel tam někde vzadu můj hlásek.

Allan všechny přítomné pozdravil a s nevýslovným nutkáním mě představil. Po mé levé straně seděl Mark Ruffalo. „Ahoj Marku" kývla jsem na něj. Tak nějak se od vidění známe. Mark mi chvilkami hodně připomínal jeho hereckou roli a to dr. Bannera. Měl ty jeho tiky ale jinak je to úžasný chlapík.

Pohled se mi zastavil na posledním jmenovaném a to na Thomasi Hiddlestonovi. Byl to ten chlápek z kavárny a z vyhledávače. Seděl mírně předkloněn, levou ruku měl zapřenou o nohu a druhou měl zvednutou k ústům, po kterých si přejížděl palcem a vášnivě o něčem debatoval. Když Allan vyslovil jeho jméno, zpozorněl. Elegantně spustil ruku dolu a se zazubením se na nás usmál. K mé smůle, na mě stanul pohledem déle, než na Allanovi. Já ho kývnutím hlavy pozdravila a pak přerušila onen oční kontakt a věnovala ho Fletcherovi.

Do ruky nám byla dána, nebo spíše vražena sektová sklenice se sektem.

***

Allan se ode mě na chvíli odpojil a jal se věnovat pracovním věcem. Já jen nehybně stála, těkala očima z jedné strany na druhou a v ruce křečovitě drtila stopku skleničky, div nepraskla. Mohla jsem být ráda, že v klubu byla tma. Z mého strnulého postoje mě zachránil až Mark, trhnutím hlavy naznačil ať se k němu posadím. V té chvíli, kdy jsem se uvolnila, uvědomila jsem si svůj křečovitý postoj. Potřebovala bych si dát něco ostřejšího než sekt. Rentgenový pohled pana Hiddlestona k tomu ještě napomáhal.

Posadila jsem se po Markovo pravici. Po dosednutí do černého koženého křesla, se na mě mile usmál a začal se mnou konverzovat. Asi poznal můj upjatý postoj. „Jak dlouho jsme se už neviděli Ann?" nepřestával se usmívat. Tenhle člověk je optimistický za jakékoliv situace. „Tak půl roku" zapřemýšlela jsem se stáhnutým obočím k sobě. Uznale si hvízdnul. Pokaždé mě udivovalo to, jak jsem se dokázala v jeho přítomnosti uvolnit.

Po skončení vášnivé debaty Fletchera a jeho klientů, se pan nadřízený rozhodl, že si ke mě přisedne. Kolem mích ramen si přehodil svou paži. Natočila jsem na něj hlavu a s kamenným výrazem nadzvedla obočí.

„A vy dva ste se seznámili jak?" vyšlo od někoho směrme ke mě a k Allanovi. Já odtrhla pohled od Allanovo tváře a rozhlédla se. Všichni na nás dychtivě shlíželi a čekali na odpověď.

„Naše seznámení s Annie bylo dosti...komické?" podíval se na mě. Já zakroutila hlavou v záporném gestu ať mlčí. „Naše malá vymetačka párty" zakřenil se. „Allane" zavrčela jsem. Že jsem v téhle fázi mého života čekala, že se Fletcher zachová korektně, byla pitomost hraničící s bezbřehou debilitou.

To je tak, když jsou kapitoly předepsané ale nakonec se vám nezdají dost dobré, tak prostě přepisujete a přepisujete až nakonec zjistíte, že vám schází "mezikapitola", kterou nakonec musíte dopsat. :D Doufám, že to bude za něco stát, inspirace byla na bodu mrazu. :D