Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

2.

Seděla jsem na barové židličce, na které jsem se znuděně otáčela dokola a čekala, než mi Reach udělá kávu. Dělám to pokaždé, když se posadím u ní v kavárně k barovému pultu. Dětinské v mém případě až apatické chování, kterým vyjadřuji svůj postoj k okolí. Otupěle jsem shlížela na zem pod sebou a snažila se přijít, co je to na tom dřevě vlastně tak zajímavé. Dnes jsem se prostě rozhodla, že budu zkoumat raději podlahu pod sebou než prostor v kavárně.  

Z mého zaujatého postoje mě vytrhl až hlas Reach, že je káva hotová. Úlekem jsem sebou škubla a podívala se na ní. Zůstala jsem na ni civět, co že to po mě vlastně chce. Ona si jen povzdychla a popostrčila dva kelímky kávy blíž ke mě. „Země volá Annie" zašvitořila aby mě s ní donutila komunikovat. „Hmm" jediné na co jsem se zmohla a lenivě sklouzla z barové židle na nohy.

Stála jsem naproti ní, s otráveně svěšenými pažemi podél těla a čekala, co z ní dál vypadne za moudro. Nic. Její rozhovor nabral jiným směrem a začla se mě vyptávat na mou směnu zde.

„Co to bylo vlastně za toho chlápka, co přišel tak pozdě?" s tím jsem uchopila kelímky s kávou a nespouštěla z ní oči. Ona jen usměvavý výraz protáhla do výrazu nevěřícného. „Google, Tom Hiddleston" vyšlo z ní jen. Protočila jsem nad ní oči a raději se vydala do práce.

Před kavárnou jsem jí ještě přes sklo zamávala a rozešla se pryč.

***

„Dobbsová, zase pozdě" neminulo mě milé přivítání, když jsem vcházela do kanceláře šéfa. „Čekala jsem na tvoje kafe" otráveně jsem za sebou zavřela dveře jeho kanclu a postavila na stůl kávu. Odstoupila jsem od stolu kousek dál, zaujala svůj neutrální postoj, svěsila paže podél těla a vyčkávala, co z něj vyleze.

Allan Fletcher, muž před kterým stojím a čekám, co zas po mě bude chtít. Od pohledu tenhle chlapík působí jako egoistický, namyšlený a sebestředný idiot, pro kterého by jste ani za mák, nechtěli dělat.

Tenhle skoro dvou metrový černovlasý chlapík, mě gestem vyzval, abych se byla posadila naproti němu na židli. Omrzele jsem protočila oči, neslyšně si povzdechla a učinila tak. Apaticky jsem se posadila, ruce nechala vyset dolu k zemi a zvrátila hlavu dozadu.

Po krátké době si odkašlal, aby získal mou pozornost a já se přestala válet po jeho židli. Narovnala jsem se do přijatelného úhle a pohlédla do těch jeho čokoládových očí, ze kterých se nemálo ženám podlamovaly kolena. Notnou chvíli jsme na sebe civěli a čekali, co z něj vyleze. Strčila jsem si dlaně pod zadek, zapřela se nohama za špičky a vyčkávala. Tento postoj jsem zaujímala jen a pokaždé, tady u něj v kanceláři, na této židli. Nevím čím to je, prostě to tak je. Klepou se mi nohy, jak se zapírám do špiček prstu a jedno koleno mi poskakuje, jako by mě někdo vodil na drátku.

Zpřetrhám onen oční kontakt a rozhlédnu se po kanceláři. Po levé straně jsou skleněné dveře, napravo ode mě je jedno velké okno s výhledem na centrum Londýna. Za Fletchrem se nachází několik tmavých dřevěných komod s nepřeberným množstvím papírů. Můj zájem si zasloužilo ono tmavé dřevo, které jsem začla zkoumat. Každý jeho jemný a opracovaný záhyb. Sklouzla jsem do svého apatické stavu, ze kterého mě vytrhl Fletcherův hlas.

„Prostě deš, nehodlám se o tom s tebou bavit" s jeho argumentem jsem na něj zaostřila. Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

Allan mě přinutil jít s ním do klubu, skrze jeho nové klienty, které mu tam představí jeho přátelé, prý jsem jeho jediná podpora. To tak, chce se jen chlubit, idiot.

„Ty víš, že si všechny tvé kamarády představuju jako bandu patolízalů, víš to ne?" založila jsem si ruce na prsa. On se jen vítězoslavně zakřenil. Občas mi připomíná přerostlé dítě.

Zas a opět, kdybych mu věnovala svou pozornost, mohla jsem spustit vlnu argumentů proti jeho návrhu, bohužel, zas a opět jsem musela být mimo.

***

Odporoučela jsem se tedy ke své "kóji", jak ráda říkám a rozplácla se rezignovaně na židli. Allan mi nabízel mou vlastní kancelář ale já jsem odmítla. Nechtěla jsem být sama zavřená v jedné místnosti a lidi vidět přes sklo. Tohle mi přišlo více humánní a když jsem vypla/usla, pokaždé mě někdo vzbudil.

Zaujala jsem svůj oblíbený postoj: točení na židli a přemýšlela, do čeho asi tak píchnu, krom té kopy papírů na mém stole, které musím zpracovat Fletcherovi. Z ničeho nic mne napadlo, podívat se na onoho chlápka z kavárny. Přišoupla jsem se blíž ke stolu, podepřela si tvář rukou, chopila se myši od počítače a klikla na ikonku internetového prohlížeče a počkala než naskočí okno na obrazovce. Po vítězoslavné chvíli, když se prohlížeč spustil, jsem začla agresivně ťukat do klávesnice ono jméno, které jsem obdržela od Reach. Mé oči těkaly ze strany na stranu.

V okně mi vyskočilo pár jeho fotek, ve kterých jsem ho poznávala a pod nimi články o něm. Najela jsem na jeho životopis a dala se do čtení. Stále to byla zajímavější činnost, než ta horda papírů po mé levici.

„Ehm" z mého stalkování mě vyrušilo hlasité odkašlání. Obrátila jsem hlavu na narušitele. Stála tam Jude a opírala se o hranu stěny mojí kóje. „Je to prej idiot, Gracie se s ním potkala na jednom večírku, povídala" našpulila ty svoje dokonalé rtíky a mlaskla. Co se dá asi čekat, je to herec vy nány. Proběhlo mi hlavou a dál jsem se věnovala obrazovce, na které jsem zavřela okno prohlížeče a opravdu se šla věnovat papírům.

***

„Dobbsová! Nezapomeň zejtra" zajásal, on opravdu zajásal, je normální? Tuhle otázku si kladu opravdu dlouho. Když se baví se mnou, tak neni normální, protože já nejsem normální, tím to asi bude. Obličej jsem rozpleskal o desku stolu, natáhla ruku vzhůru, tak aby vyčuhovala z kóje a na znamení souhlasu jsem zvedla palec. Jsi idiot Fletchere.

Po dlouhé době jsem v kanclu zbyla opět sama. Jediná moje kójka vydávala světlo a zběsilé ťukání klávesnice, bylo náznakem zadávání dat do počítače. Nebrala jsem to jako přes čas, jen jsem chtěla, aby to měl Allan všechno hotové a mohli jsme mít klid oba. Někomu by se mohlo zdát, že jsem workoholik, což si nemyslím.

Musela jsem usnout, protože mě probudil zvuk telefonu. Dle mého názoru mi volal Allan, jestli už jsem odklidila ty svoje šunky do postele a jestli ne, tak dostanu seřváno, ať se nepřepínám. „Prosím, Dobbsová" ozvala jsem se do sluchátka. Notnou chvíli bylo ticho. „Já..." ten hlas bych poznala na míle daleko. Hned na to se ozvalo to charakteristické tů, když někdo telefon položí. Zkoprněle jsem seděla stále s telefonem na uchu. Sklopila jsem zrak k zemi a položila sluchátko. Allan to určitě nebyl, tím jsem si jistá.

Pro dnešek toho bylo dost, musím do postele. Vypla jsem svoji kój a šla domu. Zítra je taky den.