Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

6.

„Uchopím tvůj řetěz a podvedu tvoje oči"

Zdvořile mne uvedl do jeho, dá se říci obyvacího pokoje. Posunkem naznačil, ať si sednu kam se mi zachce a s tím, že jde připravit čaj,zmizel. Rozhlédla jsem se po větší místnosti, kde panovalo tlumené světlo. Okolo bočních stěn měl knihovny, které div nepřetékaly množstvím knih. Musela jsem se zhluboka nadechnout a nasát do plic onu vůni papíru, vybízelo to k tomu.

Můj pohled upoutaly dvě křesla u oken a mezi nimy malý kulatý stolek. Rozešla jsem se k onomu sedícímu nástroji a uvelebila se na něm. Přislo mi to jako dobrý nápad, křeslo. Každý budeme sedět zvlášť a nebudeme si narušovat osobní prostor.

***

Měla bych se zardít a uhnout pohledem? Dělat tu malou uječenou fanynku nebo prostě jednu z těch ženskejch, který jsou z takovýho chlapa hned vlhký? Měla bych tuhle scénu pohádkově popsat s tím, že se mu vrhnu kolem krku? V mé hlavě se opět točil kolotoč mnoha myšlenek co by, kdyby, jak by, proč by.

Ještě před půlrokem bych byla z něj tak znepokojená, že bych ani nekníkla a snažila se co nejvíce protlačit do dna křesla za to, že jsem rudá až bůh ví kam. On byl a je tím mužem, po kterém každá druhá prahne a sní.

Seděl naproti mě a propaloval mě těma svýma modrýma očima.Oba jsme čekali, kdo tu nadvládu očního kontaktu prohraje.

Byla jsem to já, vyrušilo mě jeho zabubnování prsty o opěradlo pohovky. Zaměřila jsem se na jeho ruce. Měl dlouhé štíhle prsty, sakra s těma by se dalo dělat věcí. Mé myšlenky opět směřovaly kam neměly. Musela jsem se v duchu za ně profackovat. Neskrytě jsem si ho prohlédla od hlavy až po špičky jeho bot. Usoudila jsem, že chci aby si mě tady vzal, tvrdě a nekompromisně, aby mě udělal ještě jako nikdo.

Seděl naproti mně, s tím svým nevinným úsměvěm a s ostýchavostí. Tento gentleman, by si zasloužil malou, hodnou a slušnou ženušku, která je lidumilná a neví, co to znamená zvlhnout. Denně mu bude dokonale žehlit ty jeho košile a vařit teplé večeře.

„Tváříte se jako malé štěně" přerušila jsem to ticho mezi námi.

„Opravdu?" podivil se a uchechtl.

Jeho tvář jako by z minuty na minutu ztvrdla a já v ní nemohla číst, tak jako před tím. Než jsem prohrála oční souboj.

Pod podhrouškou šera, které panovalo v místnosti plné knih a které nebylo úplné jen díky lampičce v rohu, jsem znejistila. Ten muž, co seděl elegantně naproti mě, mě začal velice zajímat. Zapříčinilo to jenom jeho malé gesto a tím gestem byla změna výrazu v jeho tváři.

„Nebudeme se přetvařovat pane Hiddlestone, každý máme své potřeby, choutky..." s tím jsem se zvedla a šla věnovat svou pozornost tomu nepřebernému množství knih, které byli v místnosti.

„S tím mohu jen souhlasit" zapřel si hlavu o prsty a usmál se, což jsem neviděla, protože jsem k němu byla otočená zády.

„Myslím, že pro dnešek bylo konverzace až dost, už musím jít" zastrčila jsem knihu zpět na její místo a chtěla se otočit a rozloučit se se svým hostitelem. Pohledu na něj mi nebylo umožněno. Ucítila jsem, jak se zezadu na mne natiskl. Měla jsem svěšené ruce podél těla a nehybně setrvala v pozici.

„Tahle ta, ta by Vás mohla zajímat" natáhl se pro knihu. Uchopil jí do těch jeho dlouhých štíhlích prstů a pomalu ji sunul ke mě. Bože, uvnitř mě to doslova vřelo. Kdyby ty jeho prsty byli jinde než na té knize, byla bych mnohem spokojenější.

Mohla jsem pouze doufat, zda-li mé polknutí nebylo až tak hlasité, jak se zdálo. Najednou jsem začínala pociťovat chlad, když se začal vzdalovat. Celá rozechvělá jsem se na pana T otočila. Opět měl ve tváři ten svůj nevinný úsměv.

„Já myslím, že si mužeme tikat, Tom" napřáhl ke mě ruku s tím svým zubícím se úsměvem. Já ji s krátkým zaváháním přijala „Annie".

***

„Je mi jasné, že o mě nemáš moc dobré mínění ale..." nenechal mě doříct a skočil mi do řeči. „Mám pocit že u člověka jako si ty, by tě můj názor na tvou osobu neměl zajímat" nadzvedl obočí. „Nic špatného si o tobě nemyslím, ba naopak, zdáš se mi jako zajímavý člověk" podal mi kabát a následně mi ho pomohl obléci. Divím se, že po oné noci v onom klubu, má takové nutkání se se mnou bavit.

S knihou v ruce jsem se s ním rozloučila a odcházela. A s pocitem značného vyvedení z míry.