Please, find me... /ff - Tom Hiddleston cz/

1.

Zastavila jsem se, před jednou z mnoha malých anglických kaváren a zhypnotizovaně hleděla přes velké sklo dovnitř. Po place se proháněla tak stejně vysoká blondýnka jako já, akorát byla o chlup vyšší. Její chvilkové počínání, které mělo být obsluhou hostů, mi připomínalo zběsilé kličkování malé myši, která se chtěla schovat před nelítostným pohledem káněte a zachránit si svůj malý, bezcenný, ubohý život.

Musela jsem se, nad svojí myšlenkou pozastavit. Proč vlastně uvažuji tak masochisticky? Proč si nedokážu, jako každá jiná žena romanticky a zasněně povzdechnout, nad obrázkem zapadajícího slunce a přitom tento jev až melancholicky popsat a rozvést do nekonečných detailů? Nebo to dokážu? V hlavě se mi motala nekonečná směť myšlenek, které absolutně nedávaly žádný smysl.

V jedné z těch dvou částí, které se uvnitř mě nacházely, jsem byla tou nekompromisní romantičkou ale ta druhá byla, nebo spíše je, až moc masochistická. Ta masochistická, sarkastická a bůhví ještě jaká část mne, se projevila vcelku teď nedávno, když tak uvažuji. Je tu teprve teď ten půlrok, ve kterém jsem stihla, překopat svůj dosavadní život od základu. Dobrá, mé představy jsou jen představy, které zatím nevypouštím na denní světlo mezi normální lidi.

Napovrch a na obdiv normálním lidem, jsem tím bláznivým, tichým, optimistickým snílkem a tou frigidní a sociálně labilní pětadvacítkou. Vlastně tento popis mé osoby stále nechápu, protože všechny tyhle věci nemohou, společně dohromady fungovat. Chvílemi si přijdu jako schizofrenik, psychiatři by to přisoudili traumatu z matčiny sebevraždy, dle mého názoru je to kravina. Lidi se prostě mění. Někdo na pohádky věří, někdo ne, prostě se ze mě uvnitř stal ten zasranej realista, jak by řekla máma.

Zatřepala jsem nad tím vším hlavou, jako bych se toho mohla zbavit a rozhodla se vejít do útrob kavárny. Po otevření dveří jsem uslyšela známí zvuk zvonku, který oznamuje, že někdo přišel anebo odešel. V mém případě, jsem byla příchozím hostem. Blondýnka co ještě před chvílí kličkovala po place, teď stála za pultíkem a obsluhovala hosta, který chtěl kávu s sebou. Vedle ní stála její kolegyně a ta mne pozdravila s úsměvem doširoka. Já s úsměvem přikývla a pozdrav jí oplatila.

Nezařadila jsem se za pána, co právě stál u kasy a platil své kafe, nýbrž jsem čekala na rohu pultu. Až když muž středního věku dostal svou kávu a odešel, si mne blondýnka všimla. „Annie!" vykřikla, naštěstí ne až tak moc nahlas aby vyplašila hosty, došla ke mě a vroucně objala. Objetí jsem jí opětovala.

Ano, je to ta blondýnka o které jsem před chvíli masochisticky smýšlela a je mou kamarádkou.

Když se ode mne odtáhla, v její tváři jsem si všimla zachmuřelého výrazu. Byl to ten výraz, kdy se něco děje ale sám vám to ten dotyčný neřekne, musíte se ho vyptávat jako malého dítěte. Tušila jsem, že se to bude týkat mě, na to ji až moc dobře znám. A měla jsem pravdu.

Levým bokem jsem se opřela o pult a zeptala se, co tu malou bloncku trápí, aniž by mě nechala domluvit, chytila se mé neviditelné, nabízené, pomocné ruky.

„Prosím, jen jednu směnu" žadonila moje kamarádka. „Ale Reachel, já mam taky svojí práci" odpověděla jsem jí s tichým zaúpěním.

Ještě nedávno jsme byli i kolegyně. Dělali jsem v té jedné z mnoha malých londýnských kaváren, ve které teď stojím a opírám se o pult. Nevím proč ale příprava kávy a prodej těch dokonalých zákusků mě vždy fascinoval. Bohužel výplata s kavárny, nepokrývala všechny moje výdaje a já běhala z jedné práce do druhé. Nedávno jsem však obdržela nabídku na lépe placenou pozici v administrativě a tak práci v kavárně byl konec. Tím pádem i naše spolupráce byla u konce, naštěstí ne naše kamarádství.

K smůle Reachel, ji vypadla ze směny jedna brigádnice a ona za ni musela, neprodleně sehnat náhradu.

„Ty víš, kdyby to nebylo nutné, tak bych tě o pomoc nežádala" zase prosila těma psíma očima. Přec nemůžete odmítnout svou kamarádku, že ne? „Na tebe jedinou se mohu spolehnout" nepolevovala s prosbami. Z mých úst vyšlo hluboké nadechnutí. Stáhla jsem obočí k sobě, jako by mi to v něčem mohlo pomoci. Jediným únikem z této situace bylo, přistoupit na její naléhání, přikývla jsem. Reachel nečekala a hned mne obejmula „Děkuju". Jediným štěstím, že jsem ji mohla takto vyhovět, bylo to, že další den byla sobota a já nemusel do své práce.

Před tím, než mě ještě stačila vyhostit z kavárny, mi sdělila potřebné informace pro zítřejší směnu, a za odměnu mi věnovala vanilkové latte, jak uklidňující. Ta malá liška podšitá věděla, že je moje nejoblíbenější.

***

Byla sobota ráno a já opět opakoval svůj ranní rituál tím, že jsem vystrčila nohu zpod peřiny a čekala, až se donutím, ji položit na podlahu. Tento osobní rituál jsem dělala jen ve všední den, pro svou újmu jsem slíbila na dnešek Reachel výpomoc v kavárně a tak jsem ho prováděla i dnes.

Nejprve jsem se rozhodla, své malé masochistické já nasytit a poté zkulturnit v malé koupelně. Zadívala jsem se do zrcadla a zašklebila se na sebe. Vzala jsem hřeben, který byl položený na okraji umyvadla a zkrotila svoje delší, brunetovské vlasy do culíku. Poté následovalo další ženské patlání se s hygienou. Nakonec jsem na sebe hodila uplé jeany, černé tričko a mohla jít vstříc práci.

Směnu jsem měla s tou slečnou, která tu byla s Reachel včera. Ač se mi jevila jako jedna z těch namyšlených slepic, byla nakonec moc fajn a skvěle jsme si popovídali.

***

Den se pomalu chýlil ke konci a kavárna měla zavírat. Slečnu, která mi dělala chvilkovou kolegyni, jsem pustila domů, že už to tu zvládnu. Ještě ve dveřích se mě ptala, zda-li to tu opravdu zvládnu, jen sem ji s úsměvem pokynula, ať už běží a začala se věnovat úklidu.

Zaslechla jsem to povědomé otevření dveří a následnou omluvu za vyrušení.

„Ehm...dobrý večer, omlouvám se ale dostal bych ještě jednu kávu?" ozvalo se odkašlání a následná otázka. Já se na nezvaného hosta otočila. Stál tam vysoký blonďák s provinilým výrazem ve tváři. „Když mi slíbíte, že za sebou zamknete..." znaveně jsem se pousmála.

Dlouhán neváhal a hned tak učinil. Musela jsem se nad tím činem pousmát. Poté co se otočil zpět na mě, jsem mu pokynula ať si sedne k baru a počká, než mu kávu udělám. „A co si vlastně dáte za kávu?..." ptala jsem se na jeho přání mezitím, co jsem připravovala kávu do páky. „Zda-li bych mohl poprosit a vanilkové latte" odpověděl nesměle. Já přikývla a musela se nad tím pousmát. Moje oblíbené.

„Omlouvám se, tak trochu jsem na Vás zapomněla. Reachel mi o vás říkala, že přijdete, prý chodíte takto pravidelně..." otočila jsem se na něj s omluvným úsměvem a podávala mu kávu v kelímku. „Vy jste tu nová?" přijal nabízený kelímek. „Spíš na záskok" odpověděla jsem a nabídla mu cukr. On zakroutil hlavou v záporném gestu, že nesladí.

Blonďák se postavil a natáhl ke mne ruku s širokým úsměvem „Thomas, mimochodem". Jako bych zamrzla. Nestydatě jsem si ho prohlédla, než se ozvala má zpomalená reakce a já mu na oplátku podala svou ruku a představila se „Annie". Svoji pomalou reakci jsem přikládala k pracovní únavě. „Já...pardon...jsem tak trochu unavená" pitomě jsem se uchechtla a pustila jeho ruku. 

On v chápavém gestu přikývl hlavou a při tom upil z kávy. „No..těšilo mě Annie, už vás nebudu zdržovat, rád jsem vás poznal a dobrou noc" mile, možná trochu egoisticky se se mnou rozloučil a odešel.

Svěsila jsem své ruce podél těla a zamračila se. V této pozici jsem zůstala delší dobu. Proč jsou lidé tady v Anglii, vlastně až tak zdvořilí? Zamračila jsem se ještě více a oklepala nad mými úvahami. Čekal mě ještě úklid kavárny a nebyl čas na takovéto myšlenkové polemizování.

***