Typické wattpadovské fan fikce

Fallen Angel (BVB)

Ahoj, jmenuji se Angela Black, ale nikdo mi neřekne jinak než Black Angel. Mám dlouhé černé vlasy, ale plánuju si je obarvit načerveno. Je mi třináct, ale i tak mám asi padesát tetování a piercingů a kouřím jak tovární komín a vůbec jsem strašně bad. Jsem emo, řežu se (protože bolest je to jediné, co mi pomáhá přežít v tomhle přebieberovaným světě) a právě teď tvrdnu v psychiatrický lécebně. Mám totiž schizofrenii, sebevražedný sklony a asi milion jinejch problémů, ale hlavní důvod je ten, že jsem jediná osoba na světě, co poslouchá metal. Třeba Nirvanu, Bring Me The Horizon, Asking Alexandria, ale hlavně Black Veil Brides (cože? Ronnie James Dio? Kdo to je? Toho neznám, já poslouchám jenom pravý legendy...). Jsou to žijící bohové. Pevně doufám, že se někdy dostanu na jejich koncert, nebo dokonce do backstage, a uvidím je všechny naživo... Samozřejmě že bych od všech získala podpisy a se všema se vyfotila a pak se vmáčkla k nim do tour busu a potom se nastěhovala k nim domů a všechny si je vzala za manžely a žila s nimi šťastně až do smrti... ale ne, zase sním. Tohle se přece nikdy nestane. Je mi souzeno tu bídně zhynout...

Sáhla jsem po žiletce, abych se už posedmé (ano, počítám si to) pokusila ukončit své trápení. Trpím sice sklony k sebepoškozování, ale žiletku mi tu klidně nechají. Divný, co? Ale nestěžuju si. Ještě naposledy políbím každého z BVB na plakátu, který mi visí nad postelí, přičemž si nemohu nevšimnout, jak je mi Ashley podobný, a přiložím žiletku ke svému zápěstí.

"Black Angel!" vtrhne ke mně do cely/pokoje/toho-co-v-blázincích-bývá sestra Mishell. Trhnu sebou a schovám žiletku za záda. Co na tom, že to byla ona, kdo mi předtím šestkrát za sebou zachránil život, nesmí se přece dozvědět, že se řežu!

"C-co je?" zašeptám zdrceně, protože jsem hrozná chudinka, kterou celý svět nenávidí a už mě prostě nebaví být ta silná.

"Angel, přišla si pro tebe tvoje rodina."

Ne. To není možné. Táta se zabil při dopravní nehodě a máma kvůli tomu umřela na rakovinu. Není prostě možné, že bych měla ještě někoho jiného, kdo by mě vysvobodil z tohohle hnusnýho ústavu. Přesto však jsem nic nenamítala a vyhnala jsem sestřičku, že se jakože převleču a přichystám a pak přijdu. Mishell kývla a vypadla. To je dobře, aspoň je od ní pokoj. Je to sice jediná osoba tady, co mě má aspoň trochu ráda, ale já její lásku neopětuji, protože mi stále systematicky kazí moje pokusy o sebevraždu a mě to strašně štve. Kdyby tady nebyla, nebyla bych tu už ani já a všichni by měli klid. Ach jo. A navíc, jsem přece emo, a emaři nikoho rádi nemají, no ne?

No nic, teď vám popíšu, co jsem si vzala na sebe, protože vás to určitě ohromně zajímá, nemám pravdu? Tak tedy: tričko s logem BVB, mikinu s logem BVB, roztrhané džíny, na které jsem si našila logo BVB, spoustu náramků s logem BVB, ponožky s logem BVB a spodní prádlo, vy úchylové, samozřejmě taky s logem BVB. Já je totiž úplně miluju, oni jsou jediný důvod, proč se nepokouším o sebevraždu častěji.

Pak jsem se přesunula k zrcadlu a začala se líčit. Chtěla jsem dát jen lehké oční stíny a linky, ale stejně z toho nakonec vzniknul corpsepaint. No, nevadí. Jen ať moje povedená rodinka (ať už je to kdokoliv) vidí, jaká do opravdy jsem.

Pak už jsme s Mishell vykročily směrem ke kanceláři ředitelky blázince. Já osobně ji nesnáším. Sice mi v životě nic špatnýho neudělala, a vlastně ani pořádně nevím, jak se vůbec jmenuje, ale prostě ji nesnáším.

Nicméně, když jsem vešla do tý hrozný kanceláře, málem jsem omdlela. Stál tam on. Ashley Purdy. Ashley Purdy, kytarista z mé nejoblíbenější kapely! A měl na sobě růžové tričko s Hello Kitty.

"Sestřičko," vyrazil ze sebe překvapeně, když mě spatřil. Ne, to není možné... To nemůže být pravda, jak může mít ztracená existence jako já takové štěstí?