Typické wattpadovské fan fikce

Škola pro nadané mladé vrahy, kapitola druhá

Už zase jsem seděla v třídě 1. X. Přišla jsem jako první, samozřejmě z toho důvodu, že jsem úžasná, a ne třeba proto, že by mě duch mého otce vyhnal z domu s holí. Jak já ho nenávidím! Asi ho zabiju znovu.

V tichu a temnotě opuštěné třídy se rozléhalo jen tikání hodin. Počkat...

Vyskočila jsem na nohy zrovna ve chvíli, kdy se nejbližší okno roztříštilo a skrz něj dovnitř skočila Clockwork s nožem napřaženým.

Ještě že jsem si ráno stihla zabalit do batohu vlastní nůž, samozřejmě delší a pevnější. Vytáhla jsem jej a ušklíbla se.

"Prepare to die."

"Přebrala jsi mi kluka, ty svině," vrčela Clockwork. "Za to tě zabiju! Tvůj čas vypršel!"

Vrhla se na mě. Uhýbala jsem jejím výpadům nadpřirozenou rychlostí - nejspíš další následek těch experimentů, jež na mně v dětství dělali. A potom, když už jsem se Clockwork vyhnula asi podesáté, konečně jsem sama zaútočila. Bodla jsem ji do břicha. A potom do zdravého oka. A do srdce. Smích mi vytryskl až odněkud od žaludku. Jaká nádhera! Jsem monstrum a miluji to!

"Crrr!" zazvonil budík a já se rozbrečela, protože můj nejlepší zážitek za poslední dobu byl jen sen. Musím se opět vrátit do stereotypu reálného života...

Bědovala jsem nad svým neštěstím, dokud mi nedošlo, že vlastně studuji na vraha. I obyčejnost běžných dní je důvodem k radosti.

Co mi radost neudělalo, bylo zjištění, že už půl hodiny sedím na koberci a brečím. Přijdu pozdě do školy! Vykašlala jsem se na make-up (jako vždycky, já jsem totiž drsná, ne nějaká Barbie), své ohnivé vlasy jsem stáhla do culíku, převlékla jsem se a vyskočila oknem, protože chodit po schodech by mě zdrželo.

Do třídy jsem přišla akorát se zvoněním jako rebel. Toby mi z našeho místa nadšeně mával a já jsem se neméně nadšeně usmívala. Mé zlatíčko! Jediné světlo v šeru mého života! Už se nemůžu dočkat, až ho políbím znovu.

Jakmile jsem se posadila, do místnosti vešel nějaký hubený mimozemšťan s obrovskými drápy.

"Dobrý den, třído. Jsem profesor Rake a dnes vás naučím, jak se svým obětem nepozorovaně vloupat do domu."

Ale jistě že jsem ho neposlouchala. Proč taky? Myslela jsem celou hodinu jen a jen na Tobyho. Je tak úžasný! Ty vlasy, prosím vás, to je nádhera!

Ze snění jsem se probrala až na poslední hodině - zrovna na Slendyho lekci jak mít styl.

"Třído má," řekl profesor bez tváře, "jak jsem vám řekl včera, každý zvrácený vrah potřebuje vypadat úžasně. Zbraně jsou vedlejší a bez hlášky se v nejhorším případě obejdete, ale originální oblečení a skvělý účes je pravý základ opravdu děsivého hororu. To si, prosím, poznamenejte."

Já jsem to samozřejmě neudělala, nejsem přece šprtka. Nicméně dávala jsem trochu pozor. Zajímalo mě totiž, jestli už mám stylu dost, nebo si mám ještě přidělat křídla a/nebo kočičí ouška. Heterochromie je prý taky v módě...

"Slečna Kira Killerová nám například může říct, jak by se vydala zabíjet ona."

Trhla jsem sebou. Prosím? Já? Ten mrakodrap je na mě zasedlý! Zamračila jsem se, potom mě však v myšlenkách oslovila genialita mého včerejšího já. Samolibě jsem se usmála a začala z tašky vytahovat věci ještě ze včerejška.

"Jistě, pančeli Slenďo." Tato poznámka vyvolala u mých spolužáků výbuch smíchu. No jo, jsem rozený komediant. "Samozřejmě s tímhle nožem..."

"Originální," odtušil Slendy.

"Ach," zavzdychal Jeff.

"...a s touto úžasnou plynovou maskou, protože plynové masky jsou cool a určitě mi nebude překážet."

"Působivé," řekl Slenďák. "Vezměte si z Kiry příklad, vy ostatní. Má z vás největší styl a proto může jít ihned domů, chce-li. Už ji nemůžu nic víc naučit."

"To víte, že bych chtěla jít domů, děkuji," přikývla jsem, "radši ovšem zůstanu se svým Tobískem zde. Mám pocit, jako bych bez něj nemohla žít."

"Ono taky není úplně na závadu být mrtvá," ozvala se malá blonďatá holčička s obličejíkem ušpiněným od krve, svírající plyšového méďu.

"Ale fuj," řekl jí Toby a já jsem se rozesmála. Život je tak skvělý.

***

Po vyučování jsem mířila ke skříňkám. Sama. Víte proč? Protože Toby, ta prašivá svině, řekl, že chce mít skříňku s nějakým Maskym nebo co! Jak mi to mohl udělat? Celý svět mě nesnáší, asi se zabiju a vrátím se jako duch a budu Tobyho strašit.

"Skvělý nápad!" ozvalo se za mnou a já se otočila. Smál se na mě ten kluk v zeleném ze včerejšího rána.

"Co?" zeptala jsem se se zvednutým obočím. "O čem to mluvíš?"

"O tvém plánu přece. Umím číst myšlenky, aspoň myslím. Každopádně by se mi po tobě stýskalo, Kiro."

"Och," řekla jsem. "To je milé. Budeš se mnou chodit?"

"Nic bych neudělal raději, lásko."

"Jasně. Jak že se to jmenuješ?"

"Drowned. Ben Drowned."

"TO SNAD NE!" zakřičel někdo z druhého konce chodby. Vzápětí se davem k nám prodral Jeff.

"Kiro!" křičel. "Můj anděli! Jsem sice gay, ale tebe miluji víc než vlastní život!! Prosím, nechoď s ním!!! Buď se mnou!!!! Můžeme mít skříňku společně!!!!!"

To ne, jak jen si vyberu? Miluji je oba stejně. Život je tak těžký! Chvíli jsem pohledem přeskakovala z jednoho na druhého, potom jsem se bez odpovědi rozběhla ze školy ven, abych skryla své slzy.

Les byl hluboký a tmavý a já jsem pořádně nedávala pozor na cestu. Stačilo utíkat jen chvíli - hlavně s mou nadpřirozenou rychlostí, následkem krutých experimentů na mé osobě - a okolní stromy se staly cizími.

Posadila jsem se na pařez a vzlykla. Za co mám tohle trápení? Nevytrpěla jsem si už dost? Chvíli se zdálo, že se na mě usměje štěstí, jen aby se mohlo odvrátit a nechat mě zabřednout do bažiny strastí.

Z mé sebelítosti mě vyrušil zvuk kroků na lesním podloží. Rychle jsem si natáhla plynovou masku a připravila nůž.

Mezi stromy se vynořila holčička v růžových šatičkách, blond a vcelku vyhublá. Prozpěvovala si nějakou písničku. Jak jen mohla? Já tu žalem zmírám a ona si zpívá, jako by neměla jedinou starost na světě! Ale co. Já jí nějakou přidělám.

Pomalu jsem se zvedla. Když to to děcko uvidělo, ztichlo. Pozorovalo mě bázlivýma očima zajíce v pasti.

"Prepare to die," zašeptala jsem a hodila nůž. Zabodl se jí mezi oči a na místě ji zabil. Nestačila ani pronést poslední slova. Jak tragické! A přesto já trpím víc.

Nevím, jestli jsem se následně rozesmála, nebo rozplakala. Nakonec mi ale bylo docela dobře, a tak jsem si lehla do jehličí a usnula.