Typické wattpadovské fan fikce

Purple love (FNaF)

Aby bylo jasno - jmenuju se Violet a hledám práci. Teda vlastně už nehledám, jelikož jsem právě úúúplnou náhodou narazila v novinách na zajímavý inzerát:

Hledáme nočního hlídače v dětské pizzerii Freddy Fazbear's. Váš jediný úkol je nechat se zavřít do prázdné budovy společně s pěti maniakálními vražednými brutálními zlými ošklivými zabijáckými zrůdnými mašinami, které z neznámého důvodu ožívají a vraždí všechno, co se jen pohne, pouze s baterkou, větrákem a omezeným zdrojem energie a přežít až do rána. Za případné ztráty životů neneseme zodpovědnost. Jo a za svůj plat si nekoupíte skoro ani rohlíky. Pokud máte zájem, volejte na číslo...

Hmm, to vypadá zajímavě a jednoduše, a co víc, je to dobře placené a určitě zcela bezpečné! Jdu do toho!

***

První noc v práci. Samozřejmě jsem zaspala. Ne, že bych byla tak blbá, že bych si nenařídila budík, ale ve FNaF fan fikcích je zaspání tak běžný jev, že jsem se rozhodla následovat příkladu ostatních.

Do pizzerie jsem přišla akorát za pět minut dvanáct. Usadila jsem se na své místo a jen tak ze srandy projížděla kamery, když tu náhle jsem si všimla něčeho skandálního! Bonnie se hýbal! To jsem ale opravdu nečekala!

Dveře mě zavřít nenapadlo, a tak, když se ten dotěrnej králičí úchyl dostal až ke mně do kanceláře, jsem se schoulila pod stůl a očekávala pomalou a bolestivou smrt. Nic takového se ovšem nestalo! Místo toho, když se Bonnie už už natahoval, že mě roztrhá na kusy, před něj skočila fialová postava, aktivovala svou supersílu a rozložila ho na atomy.

Fialový ke mně natáhl ruku: "Ty jsi ta nová, co má dělat hlídačku se mnou, že jo? Já jsem Vincent. Jsem bezcitnej zlej několikanásobnej vrah, ale tebe jsem zachránil, protože jsem se do tebe zamiloval. To ti ale musím říct až někdy kolem pátý kapitoly, abychom udrželi napětí. Mimochodem, přišel jsem pozdě jenom proto, abych tě mohl na poslední chvíli zachránit před jistou smrtí a získal si tak tvou přízeň."

"Ach, Vincente, taky tě miluji a jsem ti velmi vděčná, že jsi mě zachránil. Nicméně, teď budu dělat, že jsi mi úplně jedno, a až mi v páté kapitole řekneš, že mě miluješ, pošlu tě do prdele a to, že tvé city opětuji, přiznám až někdy kolem kapitoly dvanáct, když zachráním život třeba pro změnu já tobě," padla jsem mu do náručí.

"Platí..." zapředl ten fialovej bezmozek a přitiskl mě k sobě pevněji.

"Vole, nebudeš mě objímat, ještě se nemilujeme, jasný?" zařvala jsem na něj a vrazila mu facku, až odletěl někam o deset metrů dál, přímo do Freddyho rozpřažené náruče. Nejdřív jsem chytla záchvat smíchu, pak mi ale došlo, že je Vincent vážně v ohrožení života, a tak jsem se vrhla mezi ty dva a násilím je odtrhla od sebe.

"Dobrý?" lapala jsem po dechu a držela se za šrám na rameni. Kde se tam asi vzal, když Freddy celou dobu držel Fialku? No, to je jedno. Na mně přece nezáleží. Hlavní je, že se nic nestalo tomu prašivýmu fialovýmu psovi.

"Jo, já jsem v pohodě, jenom... Violet, ty krvácíš! Pane Bože, jak jsem to mohl dopustit? Neměla ses tam vrhat! Co když teď umřeš a já za to budu moct? To si nikdy neodpustím! Neee!" vyřvával jak nějaká fialová hysterka.

"Však v pohodě, je to jen škrábnutí," řekla jsem a omdlela kvůli ztrátě krve. Když jsem se probudila, pokračovala jsem: "Jak vlastně znáš mé jméno?"

Ale Vincent mě neslyšel. Nikdo mě neslyšel. Už jsem nebyla v kanceláři, teď jsem ležela na nemocničním lůžku na kapačkách. Zpanikařila jsem. Co ta hnusná fialová zrůda? Co když se mu beze mě něco stane?

Mé obavy se ale rázem rozplynuly, když se otevřely dveře nemocničního pokoje a v nich stál ten fialovej šašek v celé své kráse.

"Violet! Už jsi vzhůru!" rozzářil se. Přikývla jsem.

"Očividně."

"Já jsem tak strašně rád, to si ani nedovedeš představit! Myslel jsem, že už se neprobudíš!"

"A neměla bych? Vždyť to byl jen malý škrábanec..."

"Škrábanec? Violet, málem jsi umřela! Jediná možnost, jak tě zachránit, byla udělat z tebe animatronika!"

Zarazila jsem se. Rozhlédla jsem se pořádně kolem sebe a uviděla něco tak příšerného, že by z toho každý jiný omdlel nebo rovnou umřel hrůzou, ale jelikož já jsem něco extra (ačkoliv si to o sobě vůbec nemyslím), jenom jsem se ušklíbla.

Nebyla jsem totiž v nemocnici. Byla jsem ve skladu pizzerie (to jsem poznala podle Golden Freddyho a Marionetta, kteří stáli nade mnou a koukali se na mě pohledem, který doslova říkal: "Dali jsme ti život a stejně lehce ti ho můžeme vzít, jenže to neuděláme, protože jsme se do tebe zamilovali, ale to ti řekneme až tak za čtyři kapitoly, a stejně víme, že nás odmítneš. Tak bacha na nás,"). To, co bylo připojené k mému nyní už kovovému zápěstí, nebyly kapačky. Byly to dráty. Avšak to, co mě definitivně přesvědčilo, bylo to zrcadlo vedle mě.

Neukazovalo totiž mou lidskou podobu. Ukazovalo kovovou bílou kočku s fialovýma očima.

Už je to tak - jsem animatronik.

Pro udržení napětí pokračování příště...