Typické wattpadovské fan fikce

In love with the monster... (creepypasta)

Všechno to začalo jedné temné a bouřlivé noci.

Bylo zrovna něco kolem dvanácti hodin a já byla, jako ta úplně největší rebelka, tajně na počítači a četla si creepypastu. O Jeffovi the killerovi. Miluju ho a moc si přeju, aby byl skutečný. Jeho příběh znám nazpaměť, a vůbec, jsem taková ta typická fanynka, kterou nezajímá, že je to znetvořenej vraždící psychopat. Věřím, že v každém je něco dobrého. A on je navíc tak sexy, s tou hubou roztrženou od ucha k uchu a divnýma očima bez víček...

Zabraná do svých typicky fanynkovských myšlenek jsem skoro neslyšela zaječení z ložnice rodičů, a tak mě z přemýšlení vytrhl až zvuk otvírání dveří mého pokoje.

"Jdi spát..." ozvalo se.

"Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! Nejsi moje máma!" zařvala jsem na toho vetřelce a sáhla po zapalovači válícím se náhodou na mém stole, který jsem následně rozsvítila. Světlo malého plamínku odhalilo vyvalené oči bez víček, strnulý výraz, který ale díky vyřízlým koutkům pořád vypadal jako úsměv, dlouhé černé vlasy a bílou mikinu potřísněnou krví, která ještě vypadala čerstvě. Nebylo pochyb, do mého pokoje zabloudil sám Jeff the killer!

Samým štěstím jsem začala zvracet duhu a jednorožce. Jeff se na mě díval jako na idiota, mně to ale bylo jedno.

Když už celý pokoj barevně světélkoval od mých duhových zvratků a jednorožci se neměli moc kam hnout, a tak jen tak zmateně přešlapovali na místě, šla jsem dolů do kuchyně udělat Jeffovi palačinky. Bylo mi jedno, že je hluboká noc a on mi zabil rodiče. Hlavně, že jsem ho potkala!

Jeff mezitím přišel za mnou, snědl všechny palačinky, které jsem udělala, potom snědl ještě neusmažené těsto na palačinky, které jsem měla připravené, lehl si na gauč a usnul. Nechala jsem ho spát a šla jsem si taky lehnout - nemám se snad čeho bát, ne? Jsem přece v domě sama s vrahem, ježišmarja! Ten mě přece ochrání!

***

Když jsem se ráno probudila, nejdřív jsem si myslela, že včerejší události byly jen krásný sen, a už už se mi chtělo brečet, jakou to mám strašnou smůlu. Potom jsem si ale všimla krvavých otisků bot na mém koberci - on se jako ani nepřezuje, když mi jde zabít rodiče? - a taky jsem slyšela chrápání zezdola. Měla jsem co dělat, abych nezačala tancovat tanec vítězství. Opatrně jsem sešla dolů a začala jsem dělat další palačinky. Očividně mu chutnají, a navíc stejně neumím udělat jiné jídlo.

Vůně mých palačinek a pach spáleného masa (protože jsem si samozřejmě musela sáhnout na pánvičku a popálit se) Jeffa spolehlivě probudily. Posadil se na křesle, chvíli kolem sebe tak jako mžoural, pak zachytil koutkem oka ty palačinky, zavrčel jako nějaká šelma a vrhnul se po nich. Letěl vzduchem úplně jako ninja. Já jsem ale byla připravená - strhla jsem pánev ke straně a talíř s hotovými palačinkami jsem se jala chránit vlastním tělem. Sice jsem se celá polila horkým těstem z pánve a hotové palačinky jsem tak trochu rozsedla, ale účel to splnilo.

Jeff se zatvářil tak smutně, jak to jen s rozřízlou pusou a vypálenými očními víčky šlo.

"Nejdřív práce, potom jídlo, kamaráde," zavrtěla jsem hlavou, "až si uklidíš tu krev z koberce a odvedeš ty jednorožce někam ven, budou palačinky. Dřív ne."

Jeff se ušklíbnul. Tedy, snaha byla... "Já si budu dělat, co chci..." zašeptal. Zvedl mě na nohy. A pak... pak mě políbil! Normálně na rty! To bylo tak hustý! Ani jsem si nevšimla, že mezitím jednou rukou šmátral někam vedle...

"Mám je! Jsou moje!" zařval Jeff vítězoslavně a už utíkal i s palačinkami.

"Já tě zabiju!" zasmála jsem se a běžela za ním.

***

Leželi jsme v lese vedle sebe pod nějakým stromem, nevím jakým a je mi to jedno. V biologii jsem nikdy nedávala pozor, vždycky jsem si čmárala Jeffův obličej na okraj sešitu a byla ztracená ve svých fanynkovských myšlenkách. Taky že známky na to vypadaly. Rodiče z toho byli vždycky nešťastní... ale počkat! Já přece už nemám rodiče! A to jen díky Jeffovi... Můj ty Slendermane, já ho tak miluju!

"Jeffí?" šeptla jsem. On po mně hodil zlý pohled, asi se mu tohle oslovení nelíbilo.

"Co je?"

"Já jen... my přece musíme do školy..."

"S tím se netrap. Stejně už jsi byla několikrát za školou, tak nevadí, když to bude jednou navíc, nemám pravdu...? Co, jak to vím?" usmál se. "Sleduju tě už delší dobu. A došlo mi, že tě miluju. Proto jsem taky... eh... zabil tvoje rodiče... aby nám nebránili v našem... ééé... vztahu... Po-počkej! Ty... přestaň prosím ječet a vyskakovat dva metry do vzduchu! Tohle fakt není sranda!"

"Promiň, Jeffí! Ale já jsem tak šťastnášťastnášťastnášťastná! Taky tě moc miluju! Tohle je nejlepší den mýho života! A neboj se, na tvém místě bych jednala úplně stejně."

A tak jsem se vzdala svého pozemského života a společně s Jeffem jsem vraždila lidi (hlavně ty, co mě neměli rádi nebo které jsem neměla ráda já, takže většinu obyvatel našeho města...) ve jménu Slendermana. Samozřejmě jsem si, abych zapadla do party, taky udělala potřebnou kosmetiku, čili jsem si rozřízla pusu a vypálila oční víčka. Jeff nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, že kopíruji jeho styl, ale nějak se přes to přenesl.

O spoustu let společného vraždění nevinných spoluobčanů později jsme se rozhodli usadit se a založit si rodinu. Ukradli jsme (tedy vlastně... je to vůbec krádež, když jeho majitel nečekaně záhadně zemřel?) pěkný dvoupatrový dům u moře a žili tam společně s Jeffovým bratrem jménem Liu. Jeff se ho prý kdysi pokusil zabít, ale pak se přes to přenesli a teď už spolu zase vychází dobře.

Tak jsme tam šťastně žili všichni tři, jedli jsme palačinky a koupali se v moři. Tedy až do doby, než se mně a Jeffovi narodilo první Jeffátko, které tak trochu zdědilo vražedné sklony po nás dvou. A tak se jedné noci s nožem v ručičce vyplížilo ze svého pokojíčku vymalovaného lidskou krví a ozdobeného kostmi našich nepřátel...

Poslední, co jsem viděla, než jsem vydechla naposledy, byl široký úsměv mé vlastní dcery, slabě se pohybující při vyslovování slov: "Jdi spát." A já jsem si pomyslela, proč jsem sakra radši nešla spát už tenkrát před lety.