Typické wattpadovské fan fikce

Škola pro nadané mladé vrahy, kapitola třetí

"Crrr!" zazvonil budík a já jsem se rozbrečela, protože co to jako má být? Proč jsem se probudila ve svém pokoji a ne v lese, kde jsem usnula? Šílím snad?

"Klid," ozval se nade mnou známý hlas. Usmála jsem se na Bena, jenž stál u mé postele. Zůstala jsem v klidu, jak říkal, a vůbec mě nerozrušovalo, jak se tam sakra mohl dostat.

"Našel jsem tě v lese u školy," pokračoval. "Vzal jsem tě raději domů. Byl bych nerad, kdybys nastydla."

"Pochopitelné," uznala jsem a krátce ho políbila. Zachoval se přece tak hezky! Už je mi to jasné. Miluju jen a jen jeho a on mou lásku opětuje.

"Teď je čas jít do školy," řekl Ben, když se ode mě odtáhl. "Počkám na tebe před barákem, ať můžeme jít spolu. Miluju tě."

A s těmi slovy vyskočil oknem a zůstal stát pod ním. Mírně mě to zklamalo - copak je to za lásku, když se ani nechce dívat, jak se převlékám?

Oblékla jsem si totéž, co obvykle, ale v černém, a zamířila dolů. Cestou mě seřval otcův duch - máma ještě spala - a tak jsem vynechala snídani, abych se s ním nemusela zdržovat déle, než bylo nutné.

S Benem jsem se setkala po necelé čtvrthodině. Hned jsme se políbili a líbali se dalších deset minut. Do školy jsme potom řehtajíce se běželi, protože jsme nestíhali.

Dorazili jsme nějakých pět minut po zvonění. Profesor Laughing Jack zrovna předváděl, jak se správně strašidelně nalíčit, a tak se nás lekl, že si málem zabodl řasenku do oka. Jako správní psychopati jsme se mu jen vysmáli a smáli jsme se i na cestě k řediteli Zalgovi, kam nás poslal. Suchar.

"Zdar," řekla jsem Zalgovi, který se na nás kosmickohororně mračil zpoza svého stolu. "Poslal nás sem profesor L. Jack, protože jsme přišli do jeho hodiny pozdě a smáli se jeho neštěstí, což se stalo, protože jsme psychopati, a tak spíš než trest chceme pochvalu ředitele školy."

"To dává smysl," řekl Zalgo, napsal nám oběma pochvalu a propustil nás.

"No není to nádhera?" řekl Ben. "Tak lehce jsme z toho vyvázli. Vykašleme se na školu a někde se na oslavu napijeme, ne?"

"Pravda, stejně už jsem profi creepypasta, tady mě nemají co naučit. Nikomu to neříkej, ale zabila jsem člověka. Nožem."

"Teda," hvízdl můj nejúžasnější přítel BeníčeQ :-* "to se většinou dělá až u maturity! Teda ne že by to nikdo z nás ještě nezkusil, ale zrovna u tebe mě to překvapilo. Působíš tak slušně."

"Jsem nepředvídatelná," mrkla jsem. "Tak půjdeme pro ten chlast?"

"Ale já platím."

"Platí. Miluju tě. Nejvíc na světě."

"Já tebe víc."

"Haha, blbečku, to přece nejde."

"Hm, by ses divila. Já tě miluju víc než zabíjení!"

"Já tebe víc než svou plynovou masku."

"Já tebe víc než... než... Sakra, měla jsi pravdu. Samozřejmě miluješ víc ty mě. Promiň, že jsem o tobě pochyboval."

"Takže ty mě nemiluješ stejně jako já tebe?" vykřikla jsem v hrůze. "To už se rovnou můžeme rozejít, ty necito!"

"Ne, neopouštěj mě!" Ben začal ronit krvavé slzy. Ale on přece ublížil mně, tak ať trpí. Může být rád, že ho nezabiju.

"Sbohem, Bene," řekla jsem a odvrátila se od něj.

Pomalu jsem se vracela do třídy a myslela na to, jaký měl na mě špatný vliv. Jak velkou část vyučování jsem kvůli tomu chlípníkovi zameškala? Kolik učitelů a spolužáků mě teď nenávidí?

Došla jsem do naší třídy - Slendy zrovna učil výtvarku s lidskou krví a vnitřnostmi - posadila se na místo co nejvíc vzadu a trochu vzlykala.

"Smutná? To znám," řekl kluk vedle mě. Něco si čmáral do náčrtníku. "Ale tohle je zrovna můj oblíbený předmět, tak mám trochu i radost. Zkus si taky malovat s lidskou krví. Je to sranda, hlavně když jde o krev tvých nepřátel. Uvidíš, jak se ti zlepší nálada."

Nakonec jsme já a Bloody Painter (to je ten kluk, pokud nejste tak úžasně bystří jako já a nedošlo vám to) namalovali velký společný obraz plačícího Bena. A skutečně, cítila jsem se v ten moment skoro šťastná. Jen kdyby štěstí nebylo zakázáno školním řádem...

Po hodině mě Bloody doprovodil na oběd. Sedli jsme si spolu, bylo to tak romantické! Miluju ho celým svým srdcem (nebo tím, co z něj zbylo po všech těch experimentech, které na mně v dětství dělali)!

I na odpoledce jsme spolu seděli. Možná jsem Bloodyho držela za ruku. Jistě ale vím, že kdyby má pleť nebyla přirozeně bílá za všech okolností, červenala bych se až na zadku.

Když hodina skončila a všichni zamířili domů, naznačila jsem Bloodymu, aby chvíli ještě zůstal v prázdné třídě se mnou. A řekla jsem mu: "Bloody Paintere, známe se sice jen pár hodin, ale já jsem si naprosto jistá: miluju tě víc, než kdy budu kohokoli dalšího milovat. Budeš se mnou chodit?"

"Já jsem tak strašně doufal, že se zeptáš!" zavýskl Bloody a políbil mě. Bylo to úplně jiné než s Benem, samozřejmě mnohem lepší, protože tohle byla mnohem lepší láska. "Ano," zašeptal, když se naše obličeje oddálily. "Navždycky."

Cestou domů mi bylo tak veselo, že jsem málem poskakovala. Ani duch mého otce, který už se naučil zvedat menší předměty a házet je po mně, mi nezkazil náladu. Až do večera jsem si potom kreslila sebe a Bloodyho. Myslím, že mi to nejde vůbec špatně. Kdyby mi nevyšla kariéra šílené vražedkyně, asi se dám na umění.

Když jsem usínala, usmívala jsem se a představovala si sebe ve scénách, jež jsem nakreslila. Má nejoblíbenější byla ta, kde si s Bloody Painterem pořídíme čtyři psy a kočku, druhá nejoblíbenější potom ta, kde společně (velice pomalu) zabijeme všechny mé ex.

Některé sny se uskuteční a já doufám, že zrovna tyhle.