Typické wattpadovské fan fikce

Jak jsem spadla do Podzemí (Undertale)

Ahoj, jmenuji se Crystal, jsem z dětského domova a šikanují mě tu (nejspíš proto, že mám každé oko jiné - jedno ledově modré, druhé krvavě rudé). Dneska se to ale změnilo. Ti násilníci mi řekli, že když vylezu na horu Ebott a vrátím se odtamtud, přestanou mi ubližovat.

O té hoře se říká, že pod ní žijí monstra. No, pokud tam skutečně jsou, aspoň se ocitnu mezi svými. Stejně si nepřipadám moc jako člověk. Takže ano, souhlasila jsem, a teď zrovna šplhám nahoru po úzké kamenité cestičce. Vidím před sebou jeskyni, do které se mám podívat. Takže to také udělám, jenže ouha! Uprostřed jeskyně byla díra a já do ní samozřejmě spadla! Takhle blbá normálně nejsem, ale pro posunutí zápletky jsem schopná čehokoliv.

Poslední, co si před mdlobami uvědomím, je pocit pádu. Pak se všechno zahalí do tmy.

***

Probudím se s trhnutím a vzápětí sebou trhnu znovu, protože civím do kovového obličeje s růžovýma očima.

"Dobré ráno, drahá!" zasměje se hlasem, který samozřejmě nezní vůbec plechově, to by přece u robota bylo fakt divné. Spíše shodou okolností připomíná mou oblíbenou celebritu, jaká náhoda! Ihned cítím, že se do něj zamilovávám, ale zatím si to nechám pro sebe.

"U-u-už s-se p-p-pro-probudila?" žene se k mému lůžku drobný žlutý dinosaurus v laboratorním plášti a s brýlemi na očích.

"Kdo jste?" zeptám se, ale dívám se přitom jen na toho robota. Je celý růžový a má boty na podpatcích, ale přesto mi připadá jako ideál mužnosti.

"A-Al-Al-Alphys," řekne dinosaurka.

"Mettaton," řekne robot.

"Miluju tě, Mettatone!" vykřiknu a skočím mu kolem krku.

"Přesně to říkala tvoje máma včera večer," odpoví Mettaton a významně zamrká na čtenáře, protože z nějakého důvodu si ani autoři relativně dobrých fan fikcí občas nemůžou odpustit pitomý vtip nebo zbytečné prolomení čtvrté stěny. Seriózně si myslí, že to vypadá cool?

Odtáhnu se od něj a zeptám se: "A co se stalo se mnou?"

Alphys beze slov (díky bohu, to její koktání už mi lezlo na nervy) přitáhne velké zrcadlo. Uvidím se v něm a dech se mi zatají - jsem robot podobné stavby těla jako Mettaton, akorát s dlouhými vlasy a v kombinaci ledově modré a krvavě rudé, jako byly mé oči. A když už mluvíme o ledově modré a krvavě rudé, mé robotické tělo má na břiše průhlednou nádrž. V ní plave modro-červené srdce.

"Wow," vydechnu jen.

Mettaton mi všechno začne objasňovat: "Spadla jsi do Ruin. Málokdo by takový pád přežil, ale ty jsi měla štěstí. Toriel, správkyně Ruin a bývalá královna, tě našla a donesla tady ke geniální Alphys, která z tvého zničeného těla extrahovala duši - to je to srdce, a tvé je šíleně vzácné, ještě nikdo na světě dvoubarevné neměl - a uložila ji do robotického těla, které mělo patřit nové pomocné moderátorce do mé show, ale jako naschvál nemohla najít duši, která by jej ovládala. Což mi připomíná, nechtěla bys se mnou moderovat mou show?"

"S tebou cokoliv!" vypísknu a vrhnu se mu kolem krku. Jsem ten nejšťastnější robot na světě!

Ještě ten večer mi Mettaton vysvětlí všechny historické události, které vedly k izolaci monster tady dole, a osobně mi ukáže všechny krásy celého Podzemí. Při procházce Snowdinem narazíme na kostlivčí bratry Sanse (který se mi už na první pohled zalíbil) a toho druhého, jehož jméno jsem se ani neobtěžovala si zapamatovat, protože oproti Sansovi není vůbec důležitý.

Samozřejmě jsem se seznámila s králem Asgorem. Ačkoli ho většina Podzemí má za nebezpečného šílence, který sbírá lidské duše a neváhá zabít, aby jednu získal, se mnou se docela kamarádil a dokonce mi nabídl čaj. Myslím, že po mně jede.

Takže v Podzemí jsem si žila dlouho šťastně. Stala jsem se součástí Mettatonovy show, fanoušci mě milovali a na naši svatbu jich přišly tisíce. Ano, na svatbu, s Mettem jsme se totiž vzali a oddával nás Grillby.

Nastěhovali jsme se do Mettatonova bývalého domu, toho ve Waterfallu vedle Napstablookova. Občas jsem Mettatona podvedla se Sansem, ale bylo to v pohodě, protože on zase občas podvedl mě s tím druhým. Staly se nějaké nedůležité a nezajímavé vedlejší zápletky a vůbec, život v Podzemí byl mnohem lepší než tam nahoře. Už nikdy se nechci vrátit!

Ale jednoho dne se takhle procházím po Snowdinu, když se mi život změní znovu. Náhle z nebe vyšlehne blesk, začne hrát čísi theme song a za nadpozemské zlaté záře se zjeví kostlivec trochu menší než Sans, se šálou okolo krku, několika štětci za opaskem a větším štětcem v ruce.

"Pozor, ty tam!" zařve, načež se za ním zjeví druhý kostlivec, úplně stejný jako Sans, ale s černými a červenými kostmi, a vypálí po něm z černého a glitchujícího Gaster Blasteru. Ten první jen tak tak uhne.

Chvíli tam poskakují jako pitomci a střílí na sebe všelijaké husté věci. Nemůžu si pomoct, prostě se musím dívat a fandit prvnímu kostlivci.

"Nemusíš tohle dělat," domlouvá Šálovec Černému. Ten se jen ušklíbne, zavrtí hlavou a hodí mu do očí plnou hrst sněhu.

"Ah! Dostal mě! Má jediná slabina! Uteč!" volá na mě Šálovec, zatímco ztěžka odráží útoky svého nepřítele.

"Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!" křiknu zpátky a vystřelím z dlaně ledově modrý paprsek, kterým toho černého sejmu. Doteď jsem nevěděla, že něco takového umím, ale najednou to je ta nejpřirozenější věc, co jsem kdy dělala. Tak na něj vystřelím ještě jednou a on se se sprostým nadáváním odteleportuje někam pryč.

Kostlivec se šálou si opráší obličej od sněhu a usměje se na mě. "Teda, to bylo opravdu dobré! Dávné proroctví říká, že něco podobného bude umět Vyvolená, které bylo dáno za úkol společně se mnou chránit alternativní vesmíry!"

Když to všechno dořekne, zlomí se v pase a vyzvrací do sněhu pod svýma nohama proud inkoustu, což mi kdovíproč připadá strašně roztomilé. Potom ke mně natáhne pravici: "Jsem Ink. Ten lůzr, kterému jsi nakopala zadnici, se jmenuje Error. A ty jsi...?"

"Crystal!" vyhrknu a stisknu mu ruku. Cítím, že tady začíná nová epizoda mého už tak dost zajímavého příběhu.

Pokračování příště...