Typické wattpadovské fan fikce

Škola pro nadané mladé vrahy, kapitola první (creepypasta)

"Crrr!" zazvonil budík a já se rozbrečela z předávkování klišé. Ale tak když už jsme v tom, mohla bych se představit, že...

Jmenuju se Kira Killerová, je mi patnáct let a mám bledou pleť, červené vlasy a zářivě zelené oči, těžko říct, zda už od přírody, nebo kvůli těm experimentům, které na mně v dětství dělali. Nedávno jsme se s rodiči přistěhovali do starého domu v tomto podezřele vypadajícím černém lese, kde nám určitě nehrozí žádné nebezpečí. Můj pokoj je v podkroví, mám tu krásný výhled kupříkladu na vzteklinou nemocné vlky s krví podlitýma očima, pobíhající mezi pokroucenými černými stromy, zkrátka pohoda.

Dnes mám nastoupit do své nové střední školy. Máme ji hned vedle domu a jmenuje se ŠpNMV. Hmmm, co to asi může znamenat?

Řekla jsem si, že nemá cenu nad tím přemýšlet, však to sama zjistím, a šla si radši najít něco na sebe. Otevřela jsem svou obrovskou šatní skříň, kterou nevím, proč mám, když stejně tahám tři kousky oblečení pořád dokola. K nějakému obyčejnému tričku a kalhotám jsem si vzala svou oblíbenou bílou mikinu a z mně neznámého důvodu mi ještě padla do očí plynová maska po dědovi. Raději jsem si ji tedy strčila do aktovky a až potom jsem seběhla dolů na snídani.

"Dobré ráno, miláčku!" pozdravila mě máma a už mi podávala toast s marmeládou. Slušně jsem poděkovala.

"No nazdar, ty odporná malá děvko!" rozkřikl se na mě táta, snědl mi toast a o hlavu mi rozbil skleněnou vázu, čímž naprosto zkazil můj dokonalý účes. Ano, jsem týraná. Uvažuju kvůli tomu o sebevraždě.

"Ty mi nebudeš takhle říkat! Mám toho dost!" zakřičela jsem zpátky a popadla nůž na maso, který velmi příhodně ležel vedle mé ruky. "Prepare to die."

S těmi slovy jsem mu probodla srdce, potom jsem mu ještě třikrát zlámala každou kost v těle, vyrvala mu jazyk, ostříhala nos, rozštěpila slinivku a nakonec jsem mu vydloubla oči a snědla je společně s jeho játry. To všechno jsem samozřejmě nejdřív osmažila, jsem přece civilizovaná dáma.

"No, to by bylo," okomentovala jsem spoušť, jež zůstala po mé pomstě. "Mami, ukliď to prosím, já musím do školy. Už teď jdu pozdě!"

"Jasně, ty má příšerko, užij si to!" zamávala mi, když jsem vybíhala ze dveří. Ihned jsem zamířila ke škole.

Šlo o ponurou tmavě černou budovu se strašidelnými věžičkami a zlověstnými okny, kolem které byl vybudován vodní příkop, ale místo vody v něm byla hyper-realistická krev. Trnité rostliny neznámého druhu se plazily okolo jediné přístupové cesty a studentům podrážely nohy nebo rovnou vysávaly duše. Usmála jsem se. Skoro jako doma!

"Ahoj, krásko," pozdravil mě kluk, který vypadal jako postava z nějaké staré hry... Hilda nebo tak nějak. "Jmenuju se Ben. Vítej ve Škole pro nadané mladé vrahy!"

Aha, takže tohle ta zkratka znamenala! To jsem samozřejmě věděla. Jsem úžasná.

"Čau, promiň, ale ještě jsem se do tebe nezamilovala," řekla jsem mu a šla jsem dovnitř.

Uvnitř byla škola stejně ponurá jako zvenku, na cestu svítily jen zbloudilé světlušky a podlaha byla dlážděná náhrobními kameny. Není tedy divu, že jsem zakopla a vrazila do nějakého kluka s kapucí, šátkem přes ústa a brýlemi, který sebou občas trochu cuknul, ale jinak se mi zdál být vhodným materiálem na budoucího manžela.

"OMG, ty jsi ta nová!!!" zakřičel a začal pobíhat okolo. "Páni, rád tě poznávám, Kiro! Jmenuju se Toby a chodím s takovou typkou, co má hodinky místo oka, ale kvůli tobě bych se s ní klidně rozešel. A taky mám rád vafle."

Rozplakala jsem se nad tou otevřeností. Konečně mě někdo bere jako člověka!

"Jakože bacha," sykl. "Teď jsi jedna z nás. A my si myslíme, že city jsou fuj fuj. Možná kromě lásky k takové hezké holce, jako jsi ty."

"Och," řekla jsem.

"Ha. Pojď, doprovodím tě do třídy, stejně nemám moc co dělat." Jak šlechetné!

Společně jsme dorazili do třídy 1.X, možná jsme se trošku drželi za ruce nebo něco, abych byla upřímná, ani jsem si nevšimla, dokud nás nezahlédla Clockwork, Tobyho holka.

"Toby! Jak jsi mohl!" vykřikla. "Nenávidím tě a tu krávu s tebou taky! Jen počkej, za tohle ti zabiju rodiče!"

"Kdybys mě doopravdy milovala, věděla bys, že jsem své rodiče už dávno zabil sám," odsekl Toby a políbil mě na rty, jen tak, přede všemi. Celá třída začala tleskat, kromě Clockwork, která ze samého vzteku skočila z okna.

A do té vřavy vešel učitel, asi třímetrový chlap v obleku a bez obličeje.

"To je profesor Slendy! Chovejte se přirozeně!" vykřikl nějaký kluk s mastnými černými vlasy, bílou mikinou a od ucha k uchu vyříznutým úsměvem, jenž se mi ihned zalíbil.

"Jasně, Jeffe!" křiklo cosi s maskou. Takže Jeff... krásné jméno.

Všichni byli rázem v pozoru, tak jsem se postavila také.

"Vítejte, přátelé, jsem váš nový třídní, jmenuji se Slenderman," řekl příchozí.

"Ahoj, Slendy," řekla třída sborově, protože dvanáctiletá autorka nemá šajna, jak se chovají žáci střední školy. Počkat, cože?

"Posaďte se. Budu vás učit strašení a výtvarnou výchovu, abyste věděli. Také vedu kroužek Jak mít styl, jelikož styl je ta nejstrašidelnější věc na světě a každá creepypasta by měla mít originální design."

"Ó," řekl Jeff a já jsem se hned odmilovala, protože mi došlo, že je teplej a miluje právě našeho učitele.

Proč musí život být tak nespravedlivý? Asi se začnu řezat.

"Nějaké dotazy?"

Ani jedna ruka se nezvedla.

"Tak co tu ještě děláte? Běžte sakra domů a nezdržujte, zítra tu buďte v osm."

Třída začala vstávat a zašoupávat židličky. Někteří studenti vyběhli splašeně na chodbu, jiní šli pomalu, jak už to bývá.

Na Jeffa se nalepila nějaká divná bledá holka ve fialovém.

"Ahoj Jeffíku <3" lísala se k němu.

"Jsem gay," řekl Jeff, praštil ji do nosu a utekl.

Holka za ním ještě křikla: "Jednou tě zabiju!" a potom dramaticky omdlela.

"Miluju to tady," vydechla jsem.

"To rád slyším," řekl Toby, jenž mě opět držel za ruku. "Cítím to stejně. Ale ještě víc miluju tebe."

"I ty lichotníku."

A za ruce se držíce jsme nakonec došli až k domu, kde bydlím. Pořádně jsme se před ním objali na rozloučenou.

"Někdy tě přijdu navštívit, lásko," zašeptal mi přitom Toby do ucha.

"Ano, prosím," odpověděla jsem. Ať to mělo nastat kdykoli, už v tu chvíli jsem začala odpočítávat minuty.

Ještě nějakou dobu jsme se srdceryvně loučili, a když se začalo stmívat, konečně jsem přišla domů.

"Kde jsi byla tak dlouho, couro?" ihned na mě štěkl duch mého otce. Nevěnovala jsem mu pozornost a zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem klesla na postel. Spánek se ještě nedostavil. Ale s hlavou zabořenou do polštáře jsem myslela na to, jak skvělý dnešní den byl.

Snad i další budou takové.

A Toby je samozřejmě nejskvělejší.