Hvězdy v očích [Miraculous Ladybug]

8.

Byla sobota a celý den, jelikož bylo volno, se Marinette proválela v posteli a ona na to měla právo, zvlášť když dneska bylo volno od školy a od domácích povinností, kdy rodiče po sobotě vždycky měli takové plány, které by dovolily jejich dceři se pořádně prospat. Marinette ale nespala, nemohla usnout. Před sebou stále měla obličej Chat Noira, který vypadal tak zmučeně... To Marinette bolelo. Bolelo jí, že ho musela odmítnout, ale prostě.. byla to potřeba, musela to udělat. Ovšem doufala, že jí dneska černý kocour navštíví, doufala v to. Nebo mohl náhodou zjistit, že je Ladybug? Ne, to bylo nemožné, to by už tady dávno byl, aby se dožadoval vysvětlení toho všeho. Nebo by nemusel přijít vůbec a z toho Marinette zamrazilo. Nechtěla, aby se to stalo, chtěla ho vidět, chtěla, aby přišel a taky v to doufala.

Vždycky měla někde v podvědomí pocit, že až se Chat Noir objeví na jejím balkóně, zaklepe na padací dvířka a ona ho pustí dovnitř, tak nějakým způsobem zjistí tajemství své princezny. Toho se Marinette bála. Z jedné strany mu chtěla prozradit svojí identitu no a z druhé strany, po tom co provedla, to dělat nechtěla. Chat by jí pak zaručeně nenáviděl.

Marinette počítala minuty do chvíle, kdy nastane přibližný čas příchodu Chat Noira, ovšem byla tak nervózní, že radši vylezla na balkón a čekala na něj tam. Po tom, co si představila, jak by v ní Chat Noir poznal Ladybug po té, co by seskočil k ní do pokoje, dostala pocit, že právě to by se mohlo stát a ona se toho bála. Nervozita a strach jsou dvě šílené kombinace.

Dívka trpělivě vyčkávala a vyhlížela Chat Noira a s každou sekundou její nervozita rostla. Když se pak posadila do svého pololehátka, zaplavila jí ještě ke všemu vina. Vina za to, že ranila Chat Noira stejně tak silně, jako jí ranil Adrien. Nemohla popírat, že to tak není, protože výraz Chat Noira byl úplně stejný jako její, když se dozvěděla tu krutou nemilosrdnou pravdu a hlavně z toho jí bylo blbě nejvíc. Ona se do něj zamilovala, ale při tom ho jako Ladybug musela odmítnout, ale až bude vědět, že nastal čas se přiznat Chatovi, udělá to. Stop, ale jak může vědět, že jí neodmítne stejně jako Adrien? Tedy, nebude to stejně, ale přiznat se Chatovi.. To bude těžké. Ne, teď o tom nebude přemýšlet.

Ze zamyšlení Marinette vyrušilo něčí přistání na kamenné podlaze balkónu a když pozvedla hlavu, spatřila jako minulý večer svého parťáka a člověka, do kterého byla zamilovaná. Černovláska dostala pocit, že by jí teď Chat Noir mohl poznat, i teď, když se s ním střetla takhle netypicky, ale Chat Noir měl v očích jen jedno - bolest. Nebylo teď pro něj důležité, kdo Marinette doopravdy je, kdo před ním stojí, když bojoval s tou vnitřní nesnesitelnou bolestí rozbitého srdce.

Dívka vstala ze svého místa a zdálo se, jakoby jí snad černý kocour teprve teď postřehl. Bylo na něm vidět, jak to v něm vyvolalo nějaké reakce, myšlenky a Marinette už měla strach, že jí přeci jen poznává a zvlášť byl její strach větší, když spatřila ten bolestný výraz ve tváři Chat Noira. Marinette musela rychle něco dělat a jedinou možností, která jí teď přišla na mysl, byla taková - musí ho obejmout! Musí něco dělat! Dívce došlo, že pokud by Chat Noir něco tušil, tak by k ní do náruče tak zmučený nepadl. Marinette po chvíli pocítila, jak jí slzy smáčejí její rameno, tak tedy začala Chata hladit po blonďatých vlasech, stejně tak, jak on tolikrát hladil ji. Srdce mu bušila do hrudního koše natolik silně a bolestně, že měla Marinette pocit, že je to její vlastní stále nezahojené srdce.

,,Chate.. povíš mi.. co se stalo?" černovláska si uvědomila tu nejistotu se kterou se Chata ptala a to donutilo vkrást se do jejího srdce známému strachu z toho, že Chat pozná, kdo doopravdy stojí před ním. Chat se na Marinette podíval, jeho výraz byl nečitelný, což dívku děsilo ještě víc a s každou sekundou ten strach rostl. Kocour se nadechl pootevřel rty, aby mohl své princezně povědět, co se stalo, ale z jeho úst nevyšlo ani slůvko, ovšem jeho oči mluvili za vše, když mu po tváři sjela neposedná slza.

Marinette se opatrně dotkla tváře mladíka v masce a palcem setřela cestičku, kterou po sobě slaná kapka zanechala. Kdyby tušila, že mu způsobí tolik bolesti dávno by mu prozradila, kdo doopravdy je, ale kdyby to udělala teď, bála by se, že by jí Chat Noir začal nenávidět a to si přála že všeho nejméně. Prozradí mu to, až bude čas, až si bude jistá, že je Chat připravený to slyšet.

,,Ladybug mě.. odmítla.." Marinette slyšela, jak se hlas černého kocoura nepatrně chvěl, jak těžké to pro něj bylo říkat, jakoby takhle přiznával krutou a nemilosrdnou realitu, ale černovláska udělá všechno co je v jejích silách, aby Chat Noira zbavila té nesnesitelné bolesti v hrudi kterou kolikrát zažívá i ona sama. Ano, stále, bolest srdce nikdy tak rychle nemizí. Teď se ale dívala na Chata a i když v sobě stále měla ten nepatrný strach, cítila hlavně to, že Chatovi chce pomoct, že chce jeho bolest odlehčit. Stáli tam na balkoně budoucí návrhářky a dívali si vzájemně do očí. Chat přemýšlel a pozoroval rysy Marinette, zatímco ta zkoumala jeho tvář a snažila se pochopit, na co mladý hrdina myslí, ale nemohla rozšifrovat jeho pohled. Mátlo jí to, ale ten moment se jí líbil, i když pocitově byli oba na dně.

,,Je mi to líto," skoro šeptem pronesla Marinette a napjatě polkla. Marinette se chtěla nějak omluvit, omluvit místo Ladybug, ale teď byla Marinette, takže mohla jenom mluvit o své lítosti a z toho jí bylo na nic. I když zase - k čemu by byla Chat Noirovo omluva? Jeho zlomené srdce se tak stejně nezahojí, dívka to dobře věděla. Když si uvědomila, že nepotřebuje omluvu Adriena, žilo se jí líp, ale nevěděla, jak by měla reagovat, kdyby s ní mladík ve škole náhodou promluvil, na to nechtěla ani pomyslet.

,,Počítal jsem s tím," černovláska ztuhla, protože jí Chat řekl prakticky to samé, co Ladybug na střeše luxusního hotelu. To se snad chce Chat k Marinette chovat stejně jako k Ladybug? To zraňovalo Marinette, protože ona chtěla, aby byl Chat s ní víc otevřenější, aby byl doopravdy sebou. Takhle dostávala pocit, že Chat k ní necítí.. nic. Nebyla by tím ale překvapená. Zlomené srdce nic kromě bolesti necítí a těžko se kvůli tomu přemýšlí nad pocity druhého. Chat právě že byl sebou. Takhle by se totiž zachoval i normálně, dokonce i kdyby se teď jeho srdce netříštilo na tisíce kousků.

,,To neříkej, Chate," ozval se protest z úst Marinette, který dívka pronesla s jakousi naléhavostí. Nemohla mu to říct jako Ladybug, tak mu to řekne jako Marinette. ,,Prosím, to neříkej. Jsem si jistá, že ona ví o hloubce tvých pocitů a tohle.. Tohle bylo z její strany strašně kruté," bylo to kruté a ona byla odhodlaná to přiznat tolikrát, kolikrát by byla potřeba. Strašně jí štvalo, co provedla a pořád se myšlenkami vracela k momentu, kdy ho odmítla a představovala si to jinak - že mu prozradila kdo doopravdy je a přijala jeho city.

,,Pověděla mi jen o svých opravdových pocitech, Mari a je to i lepší, než kdyby mi řekla krásnou lež," Marinette se nelíbilo, že na Ladybug nenadává ke všem čertům, protože ona by si to zasloužila. Marinette by si to zasloužila, takže když se na něj znovu podívala, v očích už měla slzy. Měla v sobě tolik protichůdných pocitů, že v nich začínala mít zmatek, ale jediné, co jí bylo jasné bylo to, že chce Chatovi pomoct. I Chat se ovšem rozvzlykal a přitáhl si černovlásku blíž k sobě, aby společně mohli za pomocí slz oblehčit svojí bolest.