Ty! Teď se nosí mikáda

8. Temná ulička

Celej večer jsem pak přemýšlela o Marsu.

Pořád jsem doufala v to že to rebel zvoral.

Je sice pravda že jsem se tam nejvíc flákala já, ale můžu to mít správně.

Do konce týdne rebel do školy ani nepáchl.

S Melis pořád čekáme na výsledky Marsa. Je to příšerně dlouhý.

Je sobota. Vstávání není můj přítel a to vstávám o víkendech v devět. 

Venku sněží.

Posadím se na postel.  Odemknu mobil a do očím mi buší moje roztomiloučká tapetka. Je na ní úplně mega pěkňoučkej králíčk s obrovskýma očičkama. Tý se nikdy nevzdám. Melisa má podobnou akorát s tunou medvídků. Ti jsou taky roztomiloučcí, ale já jsem odjakživa na králíčky.

Seběhnu do předsíňky.

Okolo krku si omotám dlouhou šálu a zabouchnu za sebou dveře.

Sníh mi křupe pod nohama. Moje představa o tropech je čím dál větší.

Nade mnou na nebi se zorpostíraj tmavě šedý mraky. Padá strašně moc vloček. Prostě takový prapodivný počasí.

Vzpomenu si na tmavou uličku, kterou se dostanu k Melise a které se taky bojím.

Snažím se na ni nemyslet. Prostě ji rychle proběhnu jako vždycky.

Najednou se zastavím. Nevím proč, ale ohlédnu se. Nikdo za mnou není. Nikde nidko.

Blížím se čím dál víc.

,, Hej ty!!" Zaslechnu cizí hlas.

Rozeběhnu se do uličky největší rychlostí co můžu.

Najednou v tý tmě. Jo stojí tam. Dva týpci. Neznám je a přes kapuce jim není vidět do obličejů.

,, Kampak?"

Zastavím se dost daleko od nich. Za mnou stojí udýchaný třetí. Vypadaj na puberťáky, ale i tak mám strach.

Začnou mě bombardovat takovými těmi nepříjemnými otázkami.

Mlčím nechci jim odpovídat. Pořád se přibližují blíž a blíž. Je mi těžko na srdci. Ustupuju jim kam to jen jde, ale moc místa tady není.

Bum!! Rána jak hrom. Toho jednoho udeří něco do hlavy a jelikož stojím před ním tak se na mě  svalí  když padá na zem.

Vidím už tak nějak rozmazaně. Do uličky vběhl někdo koho jsem hned poznala.