Ty! Teď se nosí mikáda

3 Výlet

,, To snad není možný!" Naštvaně jsem hodila aktovku na postel. Sedla jsem si na kolečkovou pohodlnou židli a začala jsem se na ní točit. U toho jsem ve vzteku ze dnešku požírala bonbóny. Přesněji pálivé bonbóny a ty mi fakt nechutnají. U toho jsem si mumlala nasuptěným a uraženým hlasem:

,, Tenhle rok - strašnej!"

,, Děcka ve třídě - hrůza!"

,, Modní účesy - fakt děsný!"

,, Jo a ten nový žák - haha! radši ani nebudu komentovat"

Žvanila jsem co mě zrovna napadlo a říkala to povrchně, abych se potěšila.

Najednou mi zaskočil gumídek v krku a já začala kašlat. Byl to hrozný pocit.

Konečně jsem gumídka spolkla. Zvedla jsem se ze židle a vyhodila prázdný obal do odpadkáče.

,, Ještě štěstí že mi zbyla aspoň Melisa. Moje, podle mě BFF ( nejlepší kámoška navždy ). Ta by mě nikdy nezradila.

Sobota ráno

Ráno jsem se konečně probrala. Koukla jsem na okno. Venku bylo pěkné počasí. Svítilo slunce. Na nebi nebyl ani jeden mráček.

Po rozčesání mých vlasů jsem se podívala na mobil. Bylo kolem desáté hodiny ráno. Na mobilu jsem měla jednu nepřečtenou zprávu. Byla od Melisi.

Ahojky. Našla jsem perfektní místečko kam si zajdeme. Věřím že ty určitě souhlasíš a chceš někam vyrazit. Jestli ne, tak napiš. Takže v jedenáct budu u tebe. Připrav se. Jo a mám pro tebe jedno překvápko.

,, Kam asi dem a co to bude za překvápko?" Zajímala jsem se o SMS.

Hodila jsem na sebe obyčejné bílé tričko a kraťasy, Do batohu jsem si pro jistotu hodila peněženku a pití. Vlasy jsem si sepnula do culík růžovou gumičkou.

Najednou jsem zaslechla z dolního patra našeho domu klepání na dveře. ,, To bude Melisa" Nadšeně jsem seběhla dolů. Obula jsem se a popadla do ruky lehkou bundičku.

Otevřela jsem dveře.

Melisa stála přímo proti mě. Na sobě měla černé rifle, šedou šusťákovou bundu s kapucí, kterou měla na hlavě. Šla jí vidět jen ofina. Dokonce už neměla ani ty kulaté brýle, které jí podle mě moc slušely k její dlouhým vlasům. Brýle byly takové čtveratější. Ale nechtěla jsem jí říct že jí podle mě slušely ty co měla předtím.

,, Tak kam půjdeme?" zeptala jsem se jí nedočkavě. Na to překvapení jsem se jí radši ani neptala. Možná se jí to nějak pokazilo a byla by asi smutná, kdybych se jí na to zeptala. Možná by si myslela že s ní jdu ven jen kvůli tomu překvapení.

Mesisa se jen usmála. Začala si schovávat ruce v rukávech. Podle mě moc zima nebyla, ale přesto jsem si oblékla svoji bundičku. Aby vedle mě moje kamarádka nevypadala jako eskimačka. Opravdu byla až moc oblečená.

,, Tak mi řekni. Kam jdeme?" Zase jsem se zeptala. Otravovala jsem ji snad celou věčnost.

,, Neřeknu ti to!"

,, Ne, ne. Buď trpělivá."

Křičela Melisa pořád dokola přes celou ulici a zacpávala si uši. Potom když už se jí nechtělo křičet, tak si začala nahlas zpívat. Podle mě to byly bláboly. Znáte to, to je vždycky takový to: ta ta ta na na na... No a ještě o hodně víc. Ale fakt to fungovalo, už jsem to chtěla vzdát. Ne nevzdám se pomyslela jsem si. Otravovala jsem ji dál.

Melisa najednou odběhla do malého obchůdku.

Za chvíli byla zase u mě a v ruce měla takovou tu maličkou bagetu.

,, Tak kam" Nedořekla jsem. Nacpala mi tu housku do pusy. Měla jsem co dělat, abych se neudusila.

,, Už mlč" řekla melisa a zase se na mě usmála.

O pár minutek později jsem dojedla ten dobrý rohlík. Už jsem se chtěla znovu zeptat. Už jsem otevírala pusu, abych řekla tu otravnou větu.

,, Copak chceš další rohlík?" Otočila se na mě obličejem. Začala z kapsy u bundy vytahovat další dobrý rohlík.

Já jsem radši mlčela.

I když jsem na ten rohlík měla fakt chuť, tak si stačila vzpomenou na to jak mě málem zabil.

Šly jsme dál. Já pořád koukala na Melisu, která šla přede mnou. Pořád jsem byla zvědavá. Pořád jsem přemýšlela nad tím kam jdeme. Právě jsme procházely ulicí kterou jsem neznala. Vlastně jsem celou čtvrť města ve kterém jsem se nacházely neznala.

Najedou jsem měla takový divný pocit.

Nevěděla jsem co to bylo.

Nikdy dřív jsem tento pocit neměla.

Před sebou jsem po chvíli uviděla ne jen Melisu, ale i velkou zelenou plochu plnou vysokých nádherných stromů a laviček u úzkých písečných cest.

Působilo to na mě tak hezky. Najednou jsem se cítila tak uvolněně a hezky.

,, Líbí?" zeptala se Melisa.

,, Líbí" řekla jsem. Už jsem ležela na měkké zelené trávě. Popravdě to byl takový tipický americký trávníček.

,, Co to?" Něco jsem zaslechla.

Otočila jsem hlavu na bok.