Gilan's story

2.

Ahoj, tak je tu další kapitola. Je o něco kratší než předchozí, protože to co mám na příště jsem se rozhodla nechat v jedné kapitole a "nekouskovat" to. Rozhodla jsem se, že budu vydávat kapitoly každé pondělí. Možná, že se mi teď přes Velikonoce toho podaří napsat více. Snad se Vám můj příběh zatím líbí. Chápu, že teď je to asi trochu nudné, ale slibuji, že se to rozjede. Kdyby jste měli nějaké výtky a podobně, klidně mi napište a já se budu pokoušet Vám vyhovět. A chtěla bych poděkovat svému betareaderovi, který mě zatím po dvou kapitolách neopustil :D Děkuji @MysteryJackson :)

 

Gilan 14 let

Posadil se na posteli a promnul si oči. S marnou snahou je otevřít odhrnul peřinu a přešel k šatníku. Tedy měl to původně v plánu. S očima stále po ránu slepenýma mu uniklo, že na podlaze se válí jeho boty, které si včerejšího večera ve velké únavě zapomněl uklidit. Brzy se žuchnutím přistál vedle nich. Podlaha byla po noci stále chladná. Chtěl se od ní co nejdříve odlepit, ale byl natolik unavený, že se nezmohl na nic jiného, než zvednutí hlavy. Gilan si povzdechl. Poslední tři roky se to stávalo skoro pravidelně. Krátce po hraničářově návštěvě mu otec oznámil, že bude cvičit u proslulého šermíře MacNeila. Zprvu byl Gilan nadšený, neboť MacNeil je mezi šermíři legendou. Jak čas ubíhal, jeho zápal pomalu uhasínal. Měl méně a méně volného času, který mohl trávit s Marsem a také chodil spát naprosto unavený. I přesto všechno však cítil pokrok ve svých šermířských dovednostech.

Po chvíli se mu podařilo vyhrabat na nohy a připravit se k odchodu na snídani a následné cvičení s MacNeilem. Ospale se procházel loudavým krokem chodbou vedoucí do jídelny. Pouhým kývnutím odpovídal na pozdravy směřované od bojových mistrů spěchajících na své ranní hodiny. V místě, kde se křížily tři chodby, prošla postava menší než rytíři. Gilan se zájmem vzhlédl a únava z něj rázem opadla, když si uvědomil, o koho jde. Byl to zase ten hraničář. Od jeho návštěvy před třemi lety se tu zastavil ještě jednou. Tehdy ho Gilan ani nezahlédl, pouze od otce a strážných věděl, že tu byl. Po celou dobu však neměl ani jednou ten nepříjemný pocit, jako tehdy, když tu hraničář byl. Gilan si domyslel, že to s Haltem musí nějak souviset. Opatrně položil meč a svrchní plášť, co si doteď nesl v rukou a pomalu se za hraničářem vydal. Snažil se našlapovat co nejtišeji a pohybovat se co nejvíce ve stínech. Takto se za Haltem plížil dvě chodby, než mu hraničář zmizel z očí u jednoho ohybu. Chlapec se vynořil ze stínů a nedočkavě se rozběhl poklusem k ohybu stěny. Opatrně vyhlédl přes okraj a zamračil se. Halt se mu ztratil z očí. Zmateně popošel do středu chodby a pátral po hraničáři. A protože Halt je Halt, neobjevil ho. Chvíli uvažoval nad tím, že to byl pouze přelud. Pak ale zavrtěl hlavou. Ne, rozhodně ho viděl. Tedy, aspoň před chvílí. Svraštil čelo, založil ruce v bok a mozek mu začal pracovat na plné obrátky. Kde jenom Halt je? Najednou mu vstaly vlasy na zátylku a přepadl jej již zmiňovaný nepříjemný pocit. Chtěl z tohoto místa co nejdříve odejít.

"Co tu u všech čertů děláš?" Gilan se už začínal otáčet, když ticho prořízl tento ledový hlas. Přemýšlel, kdo to je, i když odpověď byla samozřejmá. Halt. Ale, nikdy jej neslyšel promluvit, pomyslel si Gilan.

"Vy umíte mluvit?" Chlapec se už konečně otočil a čelil tak vražednému pohledu hraničáře. Vzápětí si uvědomil, co vlastně řekl. Nasucho polkl.

I pod temnotou, kterou skýtala kapuce hraničářské pláštěnky, šlo vidět jak Halt brunátní. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby mu ruka nesjela k dvojitému pouzdru s noži. Pak usoudil, že sir David by nebyl zrovna nadšený, kdyby jeho synovi podřízl hrdlo. Nakonec se zhluboka nadechl. „Samozřejmě!" vyštěkl. Gilan sklopil pohled k zemi a začal mumlat něco ve smyslu omlouvám se a podobně.