Gilan's story

1.

Tak jo, první kapitolka je na světě, snad se Vám bude líbit :) Pokud budete mít nějaké připomínky, zanechte komentář, co změnit (např. styl psaní, menší změny děje, apod...)

Gilan 11 let

„Výpad! Šikmý sek! Rubový sek! Střecha! Boční sek!"

Povely a následné zvuky bušení dřeva o dřevo se rozhléhaly celým nádvořím bojové školy v Carawayském lénu. Mladí kadeti se pod velením sira Jamese pokoušeli přesně zasáhnout svého protivníka, jímž byl dřevěný kříž ověšený košilí. Po jejich těle stékal pot a únava z nich přímo vyzařovala. Nebylo se čemu divit. Bylo už šest hodin po poledni a pomalu se smrákalo. Kadeti toto cvičení podstupovali již dvě hodiny.

Pozoroval je jedenáctiletý chlapec jménem Gilan. Byl synem bojového mistra sira Davida. Tato škola byla jeho domovem, neboť jeho matka už nežila a pro sira Davida bylo jednodušší bydlet přímo zde. Společně s Gilanem obýval pár komnat. Ale Gilan věděl, že tomu tak dlouho nebude. Brzy měl nastoupit jako řádný kadet. Gilan si povzdechl. Nelíbila se mu představa, že bude cvičit s dřevěným mečem a pobývat v kasárnách. Jako od syna bojového mistra se od něj očekávalo, že půjde v otcových stopách, zvláště když je tak nadaný. Otec i syn. Pravda však byla úplně jiná. Gilana lákaly lesy a volná příroda.

Zafoukal mírný vítr a tak Gilan nastavil svou tvář proti němu. Bylo to příjemné, neboť bylo léto a něco jako vánek bylo v tuto dobu vzácné. Menší poryv si pohrával s jeho vlasy a všelijak je překrucoval jako by bylo jeho účelem rozcuchat Gilanovi jeho dlouhé hnědé vlasy. Gilan byl větší části po matce, po které zdědil hustou hnědou čupřinu a nádherný uličnický úsměv. Když pootevřel oči, všiml si dole na nádvoří nepatrného pohybu. Upřel pohled na místo, kde ho to něco upoutalo. Prohlížel si místo důkladně po chvilce si všiml nenápadné postavy, která si to rázovala nádvořím. Osoba šla po kraji nádvoří v místech, kde byl největší stín. Najednou osoba zmizela. Gilan překvapeně zamrkal a začal hořečně přemýšlet, kam se poděla. Najednou se objevila na místě, kam zatím stín nedosáhl a Gilan se na osobu se zájmem podíval. Sám se považoval za někoho, kdo se dokáže velmi dobře chodit neslyšně a nepozorovaně. Při prohlídce oné postavy si povšiml malého vzrůstu postavy, dlouhého luku a šedozelené skvrnité pláštěnky, který jako by se rozplýval před očima. To je hraničář, uvědomil si s bušícím srdcem Gilan. Dech se mu také zrychlil a to i bez toho aniž by se nějak namáhal. Bylo to proto, že Gilan hraničáře velmi obdivoval. Zvláště tohoto. Od otce se dozvěděl, že tento hraničář zasadil Morgarathově armádě smrtelnou ránu, když nečekaně zaútočil s těžkou kavalerií, kterou navedl přes tajný brod proti Morgarathově boku. Gilan zapátral v paměti po hraničářově jménu. Halt, vzpomněl si. Mezitím co byl Gilan zabraný do svých myšlenek, Halt se zase ztratil v dalším stínu a zmizel tak Gilanovi z očí. Za to určitě může ta pláštěnka. Usoudil tak, ze svých vlastních zkušeností, kdy sám využíval svůj tmavě šedý plášť v situacích, kdy si přál být nepozorován. To, že se tu hraničář objevil, pro něj nebylo až tak překvapující. Po válce s Morgarathem se sir David a Halt velmi spřátelili a hraničář ho sem někdy zajel navštívit.

Gilana znovu ofoukl vítr, čímž dostal chuť vyjet si do nedalekého hvozdu. Nu, proč ne? Gilanovi naskočil na tváři úsměv, přičemž se otočil a pustil se chodbou do své komnaty. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Přestože tu nikdo nebyl, Gilan prošel komnatou naprosto neslyšně. Před dveřmi do jeho skromného pokojíku se zastavil a ohlédl se. Měl pocit, jako by ho provrtával cizí pohled skrz naskrz. Nikoho však nezahlédl a tak pokrčil rameny a ze svého pokoje vytáhl již zmiňovaný tmavě šedý plášť. Když vyšel z pokojíku, opět ho přepadl nepříjemný pocit. Nasucho polkl. Věděl, že kromě něj tam nikdo není, tedy aspoň si to myslel. Jeho domněnka vycházela z vědomí, že otec je určitě ve své pracovní místnosti, která se kupodivu nacházela jinde. A ani služebnictvo zde nemohl očekávat, neboť jeho otec, jakožto bojový mistr, vyžadoval tvrdou disciplínu a tak si ve svých komnatách uklízeli sami a na jídlo chodili s ostatními kadety a s většinou ostatních rytířů, působících na škole. Při cestě na chodbu se tentokrát kromě neslyšného pohybu snažil také splynout se stěnami komnaty. Nebylo to až tak těžké, protože zapadající slunce vrhalo dlouhé stíny. Hned jak se dostal na chodbu, tak za sebou zavřel dveře od komnaty. Chvíli se o ně zády opíral a snažil se uklidnit. Trochu se mu to dařilo, ale nepříjemný pocit ho stále neopouštěl. Poklusem se rozběhl chodbou a stále se pokoušel zůstat nepozorován. Využíval stíny a díky měkké podrážce svých bot se pohyboval téměř neslyšně. Onen nepříjemný pocit jej pronásledoval až do stájí, které byly jeho cílem. Jakmile vešel do stájí, přivítalo jej tiché zařehtání, pocházející od malého skvrnitého ponyho, jenž stál pár kroků po jeho pravici. Gilan nasadil úsměv od ucha k uchu a vykročil směrem k ponymu.