Gilan's story

5.

Jako vždy se všem omlouvám. "Budu se tentokrát snažit a budu vydávat kapitoly pravidelně" (máte plné právo mě ukamenovat). Ráda bych teď řekla, že se opravdu budu snažit, ale nechci vás zbytečně zklamat. Nevěnuji se autorskému psaní. Dělám sport, kresbu a bohužel i nějakou práci navíc. Spousta lidí tady má psaní povídek jako koníček. Já ho mám jako "nad"koníček. Ještě jednou se moooooooc omlouvám a snad (když už nejsem schopna vydávat každý týden či dva) Vám to alespoň trochu stojí za počtení. Přeji pěkný zbytek neděle a jako vždy připomínám, že pokud máte  nějaké výhrady k příběhu či ke mně samotné, dávám vám volnou ruku v komentářích :)

Nad hradem Redmontem a jeho okolím svítalo. Ranní paprsky pomalu zalévaly kraj svým jasným světlem a ohlašovaly tak příchod nového dne. I les se probouzel k životu. Zvěř už stála na nohou a zurčení lesní říčky mělo rytmický nádech. Na střechu nejmenované chaty, ukryté mezi stromy, se posadil skřivan a spustil svou nádhernou jitřní serenádu.

Zatracený pták! Gilan se převalil na posteli, rozhořčený z náhlého probuzení. S vervou si přitiskl polštář co nejvíce na uši. Pomohlo to? Samozřejmě že ne. Normálně by mu to nevadilo, už párkrát si s Marsem vyjel přes noc do hvozdu. Ale dnes to bylo něco jiného. Už při návštěvě u barona se cítil hodně unavený. To, že se s Haltem dostali až pozdě v noci domů mu ale dvakrát nepomohlo. Rozhlédl se kolem sebe, neboť když přijeli večer, nemyslel na nic jiného než na spánek a vidět taky moc nebylo. Obklopovaly jej čtyři stěny, strop a podlaha. Nečekaně, pomyslel si sarkasticky. Dále do výčtu mohl zahrnout malý noční stolek, pohodlnou dubovou postel a skříň. Od okolního světa jej dělily dveře a okno s výhledem na malý palouk, na kterém se chata nacházela. Bylo otevřené. Na parapetu přistál onen talentovaný zpěvák. Stále podrážděný Gil se pomalu napřahoval s polštářem. Ovšem ve své legendární šikovnosti se převážil a ztratil rovnováhu. Z původního plánu zasáhnout skřivana byl konečný důsledek znázorněn chlapcovou tváří na tvrdých prknech podlahy. Celou akci doprovázel hlasitý lomoz nárazu. Gilan zaslechl za dveřmi kroky. O pár sekund později hleděl do hraničářova obličeje s pobaveným úšklebkem.

„Takhle vstáváte na Carawayi? Nebolí to?"

Chlapec polkl kyselou odpověď a vyškrábal se do sedu.

„Za dvě minuty ať jsi v kuchyni. Základní oblečení najdeš ve skříni, vědro s vodou vzadu na dvorku. Předpokládám, že tvé orientační smysly jsou natolik vybroušené, abys našel dveře." Poznamenal Halt a odešel z místnosti.

„A co když to nestihnu?" Zavolal Gil. Jako odpověď k němu zalétlo zabručení, že už mu zbývá jenom minuta a půl. Frustrovaně bouchl rukou o podlahu a vydal se ke skříni, ve které našel lněnou bílou košili, téměř identickou s tou, kterou měl na sobě, tmavě šedé kalhoty a manžety z tvrzené kůže. Rychle si ustlal a rozhodl se, si cestu na dvorek zkrátit přes okno. Ve vědru si opláchl obličej a nabral studenou vodu do dlaní. Pomalu ji nechal protékat skrz prsty.

Když vešel do chaty hlavním vchodem, všiml si, jak pěkně je místnost vybavená. Na jednom konci byla kuchyňka s několika skříňkami, jenž byla oddělená od hlavního prostoru borovou lavicí. U krbu spatřil rozestavěné pohodlné židle, byl tu jednoduchý dubový stůl, na kterém už čekala konvice s kávou. Na krbové římse překvapivě stála váza s hezkými kvítky, spolu s několika dopisy a velkým oknem sem probleskovaly ranní paprsky. Na hraničářovo vyzvání se posadil ke stolu a nalil si misku kávy. Z pánvičky na nachystané talířky Halt naservíroval lákavě vonící míchaná vajíčka s krajícem chleba. Jakmile oba dojedli, Gil se zvedl a zanesl nádobí do kuchyně, kde jej pečlivě umyl, zatímco hraničář jim oběma dolil kávu.