Gilan's story

4.

Tak tedy přidávám další kapitolu. Po pěti měsících :D Omlouvám se. Chci se Vás zeptat... Aby kapitoly byly vydávány, tak aby se Vám to líbilo. Mám vydávat kratší kolem 1000 slov, které by možná byly častěji nebo spíše delší nad 1200 slov, které by ale byly vydávány spíš méně? A taky dnes máte jedinečnou možnost mě zkopat do kuličky za moji neaktivitu. :D A jak obvykle říkám, jestli máte výhrady k ději či jiným věcem, nebo k mému stylu psaní, neváhejte a vyjádřete se do komentu. Budu jenom ráda. :) No, abych nezdržovala, snad se Vám bude kapitola líbit. :)

„Co tě to zatraceně zase napadlo?"

Po (nakonec) úspěšné snaze vydrápat se ven z řeky, Gilan opět čelil Haltovu pohledu. Říkal si, že jestli to teď přežije, tak už snad přežije všechno. Kam se hrabou všichni bubáci a strašidla na Halta!

„Varoval jsem tě, ať zase neuděláš nějakou pitomost!" Hraničář jím smýkl k ohni a vydal se k hromádce věcí u stanu. Chlapec mezitím natáhl ruky k praskajícímu ohýnku. Přeci jenom už byl podzim a voda se stávala čím dál chladnější. Cítil, jak mu na záda dopadla koňská houně. Bezděky se do ní zachumlal.

„Proč jste mě hodil do řeky?"

„A proč ty jsi mě pronásledoval?"

Gilan otevřel pusu na pádnou odpověď a zjistil, že vlastně nemá co odpovědět. Pomalu ji zase zavřel. „Víte, já..." Hledal správná slova. „Mě fascinuje život hraničářů a vždycky jsem obdivoval hraničářský sbor a tak."

Halt povytáhl jedno obočí. Tedy to si aspoň Gil domýšlel, neboť vizuální konverzace přes hraničářovu hlubokou kápi nebyla možná.

„A taky jsem si prostě nemohl pomoct..." Hlesl a sklopil pohled k zemi. Najednou začal prudce kašlat. Starý hraničář poklekl k ohni a z malé železné konvice nalil do dřevěné misky lákavě vonící hnědý nápoj, ze kterého se mírně kouřilo. Nabídl misku Gilanovi a ten ji vděčně přijal.

„Za to nachlazení si můžeš sám." Pokrčil rameny a opět odkráčel ke svému stanu. „Tss, pronásledovat mě? A tak lehce vybavený? Cítím se mírně dotčený." Zamumlal potichu, ovšem dost na to aby ho chlapec slyšel. Co ovšem Halt bere jako „mírně" se můžeme pouze domýšlet.

Vedle Gila na zemi přistála bílá lněná košile, kožená kazajka a odpovídající kalhoty.

„Měl by ses převléct do suchého." Zabručel hraničář. „Jsou to moje náhradní věci, tak se snaž jim nepřivodit strastiplný konec."

Chlapec přikývl, stále neschopen slova se šel převléct. Když se vrátil, rozvěsil si mokré věci na větve a usedl zpět k ohni. Halt mezitím porcoval již upečeného zajíce. Na obě porce nasypal trochu nasekaných bylinek a přikrojil krajíce čerstvého chleba z Carawaye. Jen co dostal Gilan dostal svou porci, hladově se do ní pustil a v tu chvíli mu hubený šlachovitý ušák připadal jeden z nejlepších pokrmů na světě. Jakmile jídlo spořádal, hlasitě vydechl a svalil se na zem. Na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, zjistil, že hledí do zamračeného obličeje. Rychle se posadil. „Ehm, děkuji za jídlo." Vyhrkl.

„No, mě neděkuj. To spíš tomu nádobí, ze kterého jsi jedl jako divý. Nemyslíš, že by chtělo na oplátku umýt? Chudák ten talíř, málem jsi ho snědl i s tím zajícem." Halt s předstíranou lítostí přehnaně potřásl hlavou. Gilovi rychle došlo, o co jde. Posbíral všechno nádobí u ohně a přesunul se s ním k řece. Pokradmu sledoval, jak se hraničář opřel zády o spadlý kmen a provokativně složil ruky za hlavu a nohu přes nohu. Za moment usnul. Tedy, Gilan si to myslel. Ve skutečnosti Halt Gila nenápadně pozoroval. Chlapec s povzdechem začal umývat nádobí.