Spasitelé

Někde už ani čistá pravda nepomůže

Seděla jsem s hlavou opřenou o Mikeovo rameno. Jeli jsme policejním range roverem na stanici. Řídil mladý pohledný policista, který však svoje řemeslo bral příliš vážně. Neodpověděl mi na žádnou otázku, vyloženě mě ignoroval. A poté, co jsem si tak trošku troufla urazit ho, oslovil mě, abych si nezahrávala s ohněm. 
Nohu jsem měla obvázanou obvazem a zítra ráno se mám do nemocnice dostavit na převaz a pro léky. Cesta na stanici netrvala dlouho, za necelou tři čtvrtě hodinu jsme byli na místě.
Auto zastavilo před obrovskou bránou s ostnatými dráty na vrchu. 
"Steve McNewman." řekl strážník do mikrofonu, který se nacházel na levém sloupku brány. V mikrofonu hlasitě zarachotilo. Po chvilce se brána otevřela a my jsme vjeli do obrovského dvora. V objektu se nacházelo několik budov. Míjeli jsme akorát cvičák, kde pobíhali vlčáci s trenéry. Auto zaparkovalo před značně největší budovou ze všech. Strážník vylezl jako první a otevřel nám dveře. Mike mi pomohl vylézt z auta a posadit mě na vozíček, který přivezl v momentu další strážník.
Strážník, který nás sem přivezl, z nás nespouštěl oči. Když si byl jistý, že už pohodlně sedím na vozíku a Mike mi vyndal tašku, mávl na nás rukou, abychom ho následovali. Vešli jsme do obrovské prosklené haly. Strážník šel k obrovskému stolu uprostřed haly, za kterým seděla mladičká usměvavá černovlasá dívka. Měla dlouhé natočené řasy a očima mrkala po strážníkovi, který se na ni uculoval a úsměv jí oplácel. Něco si mezi sebou špitali a smáli se. Po chvilce mu dívka dala dvě karty a nějaké desky. Naposledy se na něho usmála a strážník se vydal směrem k nám, s kamenným výrazem.
"Tady máte karty k vašim pokojům." Oznámil a každému z nás dal jednu kartu.  "Pojďte, zavedu vás k nim." 
Šli jsme až na konec haly, kde byly prosklené prostorné výtahy. Mike s mým vozíkem vjel dovnitř a strážník zmáčkl čudlík sedmého patra. Mlčky jsme pomalu jeli nahoru a já pozorovala úžasný výhled na celý areál. Strážník nás vedl dlouhou chodbou, kde se nacházeli naproti sobě dva pokoje. Moji kartu přiložil ke snímači a dveře se otevřely. Na vozíku jsem vjela dovnitř a ocitla se v prostorném, prostě zařízeném pokoji s perfektním výhledem na pozemek.
Celá zadní stěna pokoje byla prosklená, uprostřed před ní se nacházel malý stolek s dvěma židličkami naproti sobě. Naopak vzadu při zdi byla dřevěná, na bílo natřená dvojlůžková postel. Kousek vedle ní byly dvoje dveře. Jedny jsem typovala, že bude koupelna a o druhých jsem usoudila, že bude šatna, protože v pokoji jsem neviděla žádnou jinou skříň krom malé televizní skříňky, z níž vykukoval obal filmu Policajti z Beverly Hills. To sedí, pomyslela jsem si v duchu.
"Stejný pokoj máte i vy." Ohradil se strážník na Mikea. "Tady máte každý rozpis, kde se máte kdy dostavit." Podal každému z nás štůsek sešitých papírů a odešel. 
"No...tak já asi půjdu. Tady máš tašku a kdybys cokoliv potřebovala, tak za mnou přijď nebo mi zavolej, hlavně moc nenamáhej nohu." Starostlivě mi řekl Mike.
"Neboj se." Usmála jsem se na něj a na vozíčku přejela k posteli, na níž položil Mike moji tašku. Cítila jsem, že se na mě Mike dívá, ale nakonec se otočila a odešel pryč. Dveře se zabouchly a slyšela jsem, jak se zacvakávají zámky. Mám to brát jako vězení, nebo jako extra střežený pokoj? Ty bezpečnost mě celkem děsila. 
Opatrně jsem vstala a přesedla si na postel. Vytahovala jsem postupně věci, které mi táta nedávno dovezl do nemocnice, když se dozvěděl o mém náhlém odjezdu na stanici. Bylo už půl deváté večer a venku zapadlo slunce. Chtěla jsem se převléknout z bílé nemocniční sukně, kterou mi dala rychle sestra na cestu a z růžového trička s Mickey Mousem. V tašce jsem naštěstí objevila i pár sukní, které mi táta hodil do tašky. Nevím, jak bych se třeba do džín nebo legín pokoušela vlézt. Také jsem objevila volnější černé šortky. Vytáhla jsem černé tričko s jemnou krajkou kolem rukávů. 
Postavila jsem se a šla prozkoumat, jestli se moje zdání o šatně nemýlilo. Chvilku jsem pajdala, ale noha si poměrně rychle zvykla na chůzi a s menší bolestí se to dalo zvládnout. Myslela jsem si všechno dobře. Jedny dveře byla menší šatnička a druhé byla koupelna. Vešla jsem do poměrně prostorné koupelny, kde se nacházel moderní sprchový kout, dvojité umyvadlo, na kterém byly nové, ještě zabalené kartáčky se zubní pastou a záchod s držáky pro postižené. To docela vystihli, pomyslela jsem si. Neváhala jsem. Vysvlékla jsem si věci a vlezla do sprchy. Dala jsem si poměrně teplou vodu, ale jelikož se moje noha ozvala, ztlumila jsem ji na vlažnou. Moc dlouho jsem ve sprše nepobyla, protože mě tížil čas. Ve čtvrt na deset musím být ve vedlejší budově, jsme pozvaní na večeří musíme se přihlásit a být seznámeni s řádem policejního objektu. Hned zítra od osmi nás čeká první výslech.

Vypnula jsem sprchu a natáhla se pro hebký ručník, který byl položený společně s dalšími ručníky na malé bílé stoličce. Z ručníku jsem si udělala šaty a další ručník si namotala na hlavu do turbanu.
Přešla jsem k umyvadlu a rozbalila jeden kartáček Elmex a pastu též Elmex. Začala jsem si čistit zuby a dívala se na svou neupravenou pleť. Táta byl naštěstí všímavý a zabalil mi i kosmetickou taštičku. Zabalil mi snad všechnu kosmetiku, včetně vyschlých řasenek a BB krémů. Měla jsem obrovské kruhy pod očima a zarudlé oči. O napuchlých rtech pomlčím. Jakmile jsem si vyčistila zuby, přeběhla jsem do pokoje a vytáhla z tašky kosmetickou taštičku. Přešla jsem k oknu, abych zkontrolovala moji nohu po osprchování. Smyl se z ní černý krém, který mi v nemocnici na nohu namazali. Byla zarudlá, ale krvavé rány se stahovaly. Přešla jsem zase do koupelny, kde se postarala o to, abych vypadala alespoň v obličeji jako člověk. Jediné, co mi chybělo, byla pinzeta. Potřebovala jsem vytrhat obočí. Jemně jsem se nalíčila a zadívala se na sebe dlouze do zrcadla. Lepší už to nebude. Jednoduchý život už nejspíš skončil. Sundala jsem si z vlasů ručník a vrhla se na rozčesávání. Dalo mi to celkem práci tak zacuchané vlasy rozčesat a vrátit do normálu.
Nakonec jsem ze sebe sundala i druhý ručník a pověsila ho na stojánek vedle sprchy. Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje, když v tom jsem uviděla někoho stát v mém pokoji. Hlasitě jsem zařvala a snažila se rukama zakrýt všechno, co se dalo.
Byl tu strážník Steve McNewman.