Spasitelé

Vyložená sexbomba

"Co tady sakra děláte?" Zařvala jsem a zamotávala se do ručníku.
"Ehmm...no...já jen..." Koktal strážník McNewman. Nespouštěl ze mě pohled. Prohlížel si mě a nakonec se odvrátil. "Šel jsem vás vyzvednout. Večeře začíná za pár minut." Řekl chladným tónem. 
Zachumlaná do ručníku jsem vešla do ložnice, blíž ke strážníkovi. On se otočil a znovu si mě prohlédl. 
"Omlouvám se vám." 
"Nic se neděje." Odpověděla jsem suše.
"Počkám venku." 
Přikývla jsem a čekala, až za sebou zavře dveře, abych se mohla převléci. 
Když za sebou zabouchl, přešla jsem k posteli a povalila se na ni. Šíleně trapný okamžik, pomyslela jsem si. Hleděla jsem na bílý strop, v rohu se rýsovala drobounká prasklinka. 
Posadila jsem se a začala se přehrabovat v kufru. Zvolila jsem černé saténové šortky Lacoste a černý top s krajkou na ramínkách. Na dně kufru jsem objevila tašku s botami. Byly v ní i mé oblíbené černé žabky s kamínky Lasocki. Táta se vážně umí trefit. Oblékla jsem se a přemýšlela, co provést s vlasy. Byly ještě navlhlé a přestože jsem v koupelně našla i fén Roventa, čas mě omezoval. 
Táta mi naštěstí sbalil i do kosmetické taštičky i pár gumiček. Všechny až na jednu černou byly různě barevné. Usmála jsem se a přešla k zrcadlu. Začala jsem si plést francouzský cop. Pohled mi spadl opět na moji poškozenou nohu. I když z ní zmizely všechny masti, byla pořád zarudlá. Doktor mi říkal, že si na ní mám nechat obvaz, ale nebyla bych to já, kdybych ho poslechla. Cop jsem si pevně utáhla gumičkou a uvolnila si jeden pramen. Tohle jsem dělávala vždycky. 
Do tašky mi táta přihodil i parfém Bruno Banani. Byl sice už skoro prázdný, ale aspoň se snažil. 
Vytáhla jsem malé černé psaníčko Guess a vložila do něho iPhone. Počítala jsem s tím, že jsme na večeři pozvaní a nic nebudeme platit, tak jsem si peníze nebrala. Už už jsem byla na odchodu, když v tom jsem si uvědomila, že si nesmím zapomenout vzít čipovou kartu od pokoje. Rychle jsem ji popadla z malého konferenčního stolku a odcházela. Vyšla jsem z pokoje a rozhlédla se. Na kožené sedačce u velkého okna s výhledem do zadního areálu policejní stanice seděl Mike. Jakmile jsem ho uviděla, vyčaroval se mi úsměv na tváři. Prohlížela jsem si ho, jak se dívá do tmou zalité zahrady. Měl na sobě tmavě modré džíny a černou košili Tommy Hilfiger. Otočil se a zjistil, že se na něj dívám. Usmál se.
"Co tak koukáš?"
"Dlouho jsem tě už neviděla." Úsměv jsem mu oplatila.
"Viděli jsme se před zhruba před hodinou." 
"Byla to celá věčnost." 
"Caro co se děje?" Mike vstal z křesílka a šel ke mně. Tvářil se ustaraně.
Pokrčila jsem rameny a obrátila oči v sloup. Mike mě silně objal a dal mi pusu na čelo."Ničeho se neboj, jsme nevinní."
"Asi máš pravdu, nevím, co to se mnou je." 
"Půjdeme už?" Řekl nakonec.
Přikývla jsem a odtáhla se od něho. Otřela jsem si slzu, která mi zrovna stékala po tváři a vyšla jsem vpřed. Cítila jsem, že Mike ještě stojí vzadu, a tak jsem se otočila a šibalsky se na něho usmála. "Hejbni kostrou!" 
Došli jsme k výtahu. Zhluboka jsem se nadechla a zmáčkla tlačítko, abych přivolala výtah. Dívala jsem se z okna na lampami osvětlenou zahradu. Sem tam občas prošli nějací strážníci.
Dveře výtahu se otevřely a my vešli dovnitř. Prosklený výtah v noci působil strašidelně, proto jsem se chytla držadla. Podívala jsem se na Mikea a vycítila z něho nervozitu. 
Výtah zacinkal, čímž nám oznámil, že jsme na místě. 
Dveře se otevřely a my vyšli ven. Vpravo u fontánky jsem spatřila strážníka McNewmana. Celá jsem zrudla a všimla si, že i jemu není tato situace zrovna příjemná. 
"Máte zpoždění." Oznámil nám. "Strážník Sanford a ostatní na vás čekají. Měli byste si pospíšit."
Rukou nám pokynul, abychom ho následovali. Cestou se k nám přidali dva strážníci. Jeden se začal vybavovat z Mikeem a druhý byl zakoukaný do svého mobilu. Za obrovskou palmou jsem zahlédla něčí stín. Z pohledu mě vyrušil strážník McNewman. 
"Chci se vám ještě jednou omluvit." 

"Vždyť jsem vám už říkala, že je to v pohodě." Snažila jsem se nepříjemnou konverzaci zahnat. 
"Dobře. Přesto..., mohu vás pozvat na skleničku?" 
"Co prosím?" Vykulila jsem na něho nevěřícně oči. Doufala jsem, že jsem se přeslechla.
"Jedině tak budu mít čisté svědomí, slečno Fieldsová." 
"Ale..."
"Prosím vás." 
Naléhal na mě a díval se přitom hrozně zklamaně.
"No tak dobře. Nevím, jestli to je však správné." Řekla jsem nakonec.
"Nebojte se. Dnes vás o půlnoci vyzvednu."
"Cože?!" Vykřikla jsem hlasitě, až se na nás Mike otočil.
"Večeře skončí přesně v jedenáct. Chcete snad více času?" 
"No..., zdá se mi to, že je to moc pozdě."

"Zítra nebudete mít čas, navíc budete unavená." 
Nechápavě jsem se na něho dívala.
Míjeli jsme tu stejnou recepční, která tu byla odpoledne. Vyšli jsme obrovskými dveřmi ven. Mike, zcela zažraný do konverzace s dvěma policisty, vůbec nezaregistroval, že jsem se se strážníkem zastavila.
"Nezdá se mi to jako dobrý nápad, pane." 
"Jsem Adam, prosím." 
"Tak tedy Adame..., nemůžeme na všechno prostě jenom zapomenout? Nic se přeci nestalo!" 
"Slečno Fieldsová, chci se vám jen řádně omluvit, neměl jsem se k vám tak vloupat. Kdybych zaklepal a počkal, nemuselo se to vůbec stát." 
Díval se mi upřeně do očí, ale já pohledem nakonec uhnula.
"Dobře, stavte se pro mě ve dvanáct."
"Výborně!" Zajásal. "A teď pojďme, máme už deseti minutové zpoždění."