Spasitelé

A co když je to zvrácené?

"Nepřijde jim divné, že mi jdete ukázat areál skoro o půlnoci?" Zeptala jsem se strážníka Adama McNewmana, jakmile jsme vyšli z budovy. Všude kolem voněly růže.
"Tady nikdy nikdo nespí." Uchechtl se Adam a založil si ruce do kapes. "Jindy byste ani na prohlídku areálu neměla čas."
"Co prosím? Proč ne?"
"Budete mít velmi nabitý program. Copak to nevíte?" 
Nepříjemně jsem sebou škubla. Co bych tak měla říct. Jsem tu, abych se společně s Mikeem obhájila a prokázala naši nevinu. Nejsem tu na žádné rekreaci. "Vím." 
Adamovi se na tváři vyčaroval úsměv.
"Kam to jdeme?" Zeptala jsem se po chvilce ticha.
"Ke mně domů, všechny restaurace v našem areálu jsou zavřené." 
"C-cože?" Vyvalila jsem oči a zastavila se v chůzi. K strážníkovi domů se mi rozhodně nechtělo. "Já jsem ale počítala, že půjdeme třeba do baru." 
"To bychom museli vyjet mimo arál, a to vy nemůžete."
"Proč ne?" Vyhrkla jsem ze sebe otázku. Všimla jsem si Adamova výrazu a ihned mi to došlo. Jsem přeci něco jako vězeň. "Navíc jste říkal, že se tu nikdy nespí. Tak proč jsou bary zavřené tak brzo?"
"Slečno Fieldsová, tady se opravdu nikdy nespí, ale ve smyslu tréninku. Rozhodně jsem neměl na mysli flámování a bary."
Polkla jsem na sucho. Nezmohla jsem se na žádnou solidní odpověď. Nezbylo mi nic jiného než následovat strážníka Adama k němu domů.

Něco v křoví zašustilo. Prudce jsem se otočila a dívala se tím směrem. Nic jsem však neviděla. Adam to nejspíš ani nepostřehl, protože šel dál. 
Ještě jednou jsem se otočila a rozběhla se směrem za ním, když v tom jsem ucítila, jak se mi z mých žabek Lasocki uvolnila ozdobná šňůrka s kamínky. Sehnula jsem se k zemi, abych pár kamínku zachránila a měla tu možnost si jich pár nalepit zpět. Na dlaždicové cestě jsem jich pár našla, avšak většina z nich mi popadala z cestičky do trávy. Opatrně jsem začala prohrabávat trávu navlhlou od kropení. 
Za mnou zavanul vítr, jako by se tam někdo pohnul. Byla jsem v podřepu, tak jsem se nenápadně podívala za sebe a spatřila tmavý vysoký stín. Poté jsem zvedla pohled před sebe a viděla Adama, jak si to štráduje cestou a telefonuje. Ani si nevšiml, že nejsem vedle něho. Srdce mi silně bušilo. Zvedla jsem se na nohy a postavila se. Stín jsem pořád cítila za zády. Pomalu jsem se začala otáčet, když v tom mě ten za mnou silně chytl za rameno. Dotyčný měl pevný stisk. "Neotáčejte se"
"Pusťte mě!" Vypískla jsem. Podívala jsem se směrem za Adamem, ale ten už nebyl v dohlednu. 
Prudce jsem se otočila a strhla ze svého rameno onu ruku. Ucítila jsem nepříjemnou bolest v mé noze.
Zvedla jsem pohled k muži a přikryla si ústa, abych nevykřikla. Stál tam muž s černými nagelovanými vlasy, ostře řezanými rysy a byl oblečen v tmavém kostýmku Luggi. Byl to Bob Clark. Ten Bob Clark, který s námi seděl u večeře.
"Co tady děláte?!" vykřikla jsem na něho. O krok jsem ucouvla. 
"Na to samé se ptám já vás."

"C-cože?" Pokračovala jsem v couvání, ale Bob mě následoval. 
"Co tady děláte?" 
"Já? Co vám je do toho! Navíc to moc dobře víte!"
Přidala jsem na tempu v couvání. Měla jsem sto chutí se otočit a utíkat pryč. 
"Co jste dělala v tom lese?" 
"Procházela jsem jím." 
"A proč?"
"Šla jsem na párty."
"Lesem?"
"Ano. Co vás to zajímá, vy mě neobhajujete!"  Vyštěkla jsem.
"Chci z tohoto případu vyčerpat maximum a vaše teorie se mi nezdá." 
"Tak to máte blbý!" Přestala jsem se ovládat. Vyřvávala jsem z plných plic.
"Ztište se!" 
"Ne!" 
"Koho jste v tom lese viděla?" Začal z úplně jiného směru.
"Nevím."
"Někoho jste tam údajně viděli! Řekněte mi to!" 
"Já prostě nevím. Jenom jsem někoho slyšela. Něčí zvuky." Pocítila jsem, že se mi začínají hrnout slzy do očí.
"Ježiši ženská! S váma je práce! Řeknete mi do prdele koho jste viděla nebo slyšela? Nebo kdo aspoň tu holku neměl rád?" 
"C-co prosím?"
"Kdo neměl tu holku rád se ptám." 
"Jakou holku?" 
"Tu uhořelou. Nedělejte, že nic nevíte!" Pro změnu začal zvyšovat hlas on. "Ale city umíte skrývat skvěle!"
Srdíčko mi spadlo až do žaludku. Oni už vědí, kdo je ta oběť? Proč mi to nikdo neřekl? 
"O ničem nevím." 
"Je to Sally, ty herečko! Mám ti její jméno vytetovat na čelo, abys už nikdy nelhala?" 
O můj Bože. To nemůže být pravda. Sally nemůže být mrtvá. Bob Clark určitě lže! Je to prachsprostý lhář! 
"Dělej, mluv!" 
"Nechte toho, vy hajzle! Co se jí stalo?!" Vyštěkla jsem prudce. Obejmula jsem si břicho, začala jsem v něm pociťovat blížící se křeče. 

"Na to se ptám já vás! Vy jste ji nesnášela!" 
"To si děláte srandu?!" 
"Zklidněte se laskavě!" Okřikl mě Bob a začal se po mně natahovat rukou, abych mlčela.
"Nesahejte na mě!" Zařvala jsem jak jen to jen šlo, ale to už natahoval ruku, aby mi mohl jednu fláknout. Prudce jsem se otočila, abych mohla utéct. V té tmě jsem si nevšimla vystouplého kořenu stromu a upadla jsem. Praštila jsem se do hlavy o jiný strom a ucítila, jak mi teče z hlavy krev. Upadla jsem do bezvědomí.