Spasitelé

Je libo šálek krve?

Mike po tom, co včera večer řekl, mlčky odešel. 

Chtěla jsem se ho zeptat na tolik otázek, ale byla jsem příliš v šoku. Někdo tam uhořel? Kdo? Byl to ten, který oheň způsobil, nebo někdo pouze toulající se po lese jako my dva s Mikem? Táta se od včerejška ještě nevrátil, ale zanechal mi na sesterně vzkaz. 
DNES MUSÍM BÝT V PRÁCI A POTOM JDU NA DŮLEŽITÝ POHOVOR. ZASTAVÍM SE BUĎ VEČER, NEBO AŽ ZÍTRA. URČITĚ ALE ZAVOLEJ, AŽ BUDEŠ CHTÍT. PUSU, TÁTA. 
Kolem jedenácté ranní se na mě přišel podívat doktor Andrew a vysvětlil mi, co se mnou vlastně je. 
Poležím si tu ještě minimálně týden. Popáleniny nejsou tak zlé, jak jsem si myslela. Mám popálenou naštěstí jen pravou nohu. Velkým problémem jsou mé plíce, které pojaly příliš mnoho kouře, včetně sazí. Doktor však řekl, že je to problém jen dočasný, který mě omezí tak na dva měsíce běhání a dělání jakéhokoliv sportu. 

Příšerně jsem se tu nudila. Ptala jsem se jedné setry, jestli nemá náhodou můj mobil u sebe na sesterně. Ona však řekla, že ne. Bylo mi vskutku jasné, že mobil zůstal v lese. Tátovi jsem mohla zavolat mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne z nemocničního telefonu. Dříve nebyly pro naše oddělení dostupné.
Zmáčkla jsem červené tlačítko na malém bílém ovládátku, abych přivolala sestru. Během chvilky jsem uslyšela dupání a v tu ránu se dveře prudce otevřely. Ve dveřích stála postarší silná sestra, kterou jsem tu ještě nikdy neviděla.
"Přejete si něco?" Zamračila se, když mě viděla naprosto v pořádku. "Toto tlačítko je jen pro potřebu nouze."
"Já vím, omlouvám se, ale chtěla bych se vás zeptat, jestli byste mi nemohla pustit televizi." Poprosila jsem a pohodila hlavou směrem k malé televizce v rohu pokoje.
"Televize jsou jen za příplatek." Řekla stručně. 
"Za příplatek?" přemýšlela jsem nahlas. To snad není možné.
"Ano. Dva dolary na den." Pronesla chladně sestra.
Dobře. Je to příšerné, ale dva dolary nejsou zas tak moc. Unudila bych se tu k smrti.
"Dobře. Táta vám to zaplatí." Řekla jsem nakonec.
Sestra si mě ovšem změřila nedůvěřivým pohledem. "Potřebuji od vašeho otce podpis k úhradě. Hned." 
"Táta se zastaví až večer, možná až zítra." Nevěřícně jsem na ni pohlédla.
"Tak to mě mrzí, ale s tím vám nepomůžu." Prudce se otočila a rázně zavřela dveře.
Zůstala jsem jenom tak zírat. To je snad jenom blbý vtip. Nevěří mi snad, že to zaplatíme? Bojí se, že nemám dva dolary nebo co? Otočila jsem se na bok a dala si ruku pod hlavu, když v tom mě jsem ucítila bolest. Měla jsem v ruce dvě kapačky, každá s jiným příjmem. 
Hlasitě jsem vzdechla a lehla si zpět na záda. Záda mě příšerně bolely od neustálého ležení. Nevěděla jsem co dělat. Chtěla jsem zavolat tátovi, nebo Mikeovi. Komukoliv, kdo by se mnou prohodil jakékoliv slovo.
Slyšela jsem tiché zaklepání na dveře.
"Dále!" Zakřičela jsem skoro radostně.
"Dobrý den! Chtěla byste si koupit noviny The best news? " Zeptal se mě tak dvacetiletý klučina s černými vlasy a jasně modrýma očima.

"Ráda bych, ale nemám peníze." Posmutněle jsem řekla.

"Aha...tak třeba příště." Klukovi nejprve sklesl obličej, ale hned na to se zase rozveselil. "Nashle!"
"Na shledanou."
Kluk se ještě chvilku rozhlížel po místnosti, nakonec se usmál a měl se o odchodu. V jeho rukou mě zaujal štus novin z obrázek na vrchu náramně připomínajícím hořící les.
"Počkej!" Zavolala jsem za ním a prudce se posadila, až mě tělo zabolelo až do morku kostí. Kluk se prudce zastavil a otočil se.
"Ano?" úsměv mu nezmizel z úst.
"Mohla bych se nakouknout do těch novin?" Zkoušela jsem na něj.
"Je mi líto, ale musíš si je koupit." Pokrčil rameny.
"Já jsem byla v tom lese, když chytl. Léčím se tu s popáleninami a ještě nikdo mi neřekl, co se přesně stalo. Moc tě prosím! Přijď i zítra, já tu budu a táta mi sem mezitím hodí nějaké peníze. Zaplatím ti to!" Prosila jsem ho co to šlo.

Chvilku se na mě jen tak díval, pak otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nakonec se otočil na patě a odešel bez jediného slova pryč. 
Bylo mi skoro do breku. Opatrně jsem se pokoušela zase lehnout, když v tom se dveře zase prudce otevřely a byl v nich on a jedním jediným výtiskem novin.
"Tu máš, nech si je zadarmo." Podal mi balíček novin. Chvilku jsem na něj jen mlčky zírala.
"Děkuji ti strašně moc!" Vyhrkla jsem najednou.
Kluk se usmál od ucha k uchu. "Nemáš zač, přeji ti brzké uzdravení." 
"Vážně ti děkuji, jsem ti neskonale vděčná!" Povídala jsem, až mi vyhrkly trošku slzy do očí.
"To je samozřejmost." Znovu se usmál a odhalil svoje krásně bílé zuby. "Už budu muset jít, tak ahoj." 
"Počkej ještě!" Zavolala jsem za ním, když už bral za kliku. Podíval se na mě.
"J-jak se jmenuješ?" zeptala jsem se drze.
"Sebastian." Řekl po chvíli. "A ty Caroline, viď?"

"Ano. Jak to víš?" Překvapil mě.
"Noviny prozradí všechno." 
"Aha." Nejistě jsem se zasmála. 
"Tak brzy na viděnou, Caroline."  Řekl nakonec a odešel.
I přesto, že už byl dávno pryč, smála jsem se a dívala se na dveře, jako by měl každou chvíli znovu přijít. Pal jsem si uvědomila, že mi na posteli leží štůsek novin. Několikrát jsem zamrkala, abych se probrala a opatrně jsem vzala noviny do ruky a zahleděla se na titulní stranu. NEBEZPEČNÝ POŽÁR V LESE. MRTVÉ TĚLO? ZÁHADNÉ PŘEŽIVŠÍ OSOBY? Hlásal nadpis. Pod ním byl veliký černobílý obrázek ohořelého lesa. Po pravé straně byl vidět vrtulník a nespočet hasičských vozů. Rychle jsem pročítala osbah článku, když v tom mě trkla do očí dvě známá jména. Moje a Mikeovo. My dva jsme ty záhadné osoby. Nechápavě jsem kroutila hlavou. Co je na nás záhadného? Nešťastně jsme se stali účastníky lesa v plamenech. Pár řádku pod tím vším bylo zmíněno nalezené tělo. "JEDNÁ SE JEDNOZNAČNĚ O VRAŽDU. TĚLO BYLA ŽENA A BYLA SILNĚ UDEŘENA DO HLAVY, COŽ ZAVINILO NÁSLEDNÉ KRVÁCENÍ DO MOZKU. JE TU MEZI NÁMI VRAH, KTERÝ SE SNAŽIL TĚLO SPROVODIT ZE SVĚTA. NEVÍME ZATÍM, KDO TO BYL. VRAH MOHL UTÉCI, MOHL TAKÉ UHOŘET V LESE, KTERÝ ZATÍM STÁLÉ PROHLEDÁVÁME, NEBO S VRAŽDOU MOHLI MÍT DOKONCE NĚCO SPOLEČNÉHO ZÁHADNÉ OSOBY - CAROLINE FIELDSOVÁ A MIKE PETERSON."
Zastavilo se mi srdíčko a ztuhla jsem.