Spasitelé

Slečno, máte ultimátum

"Slečno Fieldsová, není to poprvé, co na vás slyším samé stížnosti." začal ke mně hovořit náš ředitel školy Sadowski sotva jsem vešla do jeho kanceláře.
"Omlouvám se, ale neznáte podtext." Snažila jsem se poněkud diskrétně obhájit.
"Tak nám ho, prosím pěkně, povězte." pokračoval Sadowski s přihořklým tónem. 
"Promiňte, ale je to moc osobní." oponovala jsem.
"Natolik osobní, že se celá škola dívala na váš zákeřný útok na pana Hastingse?" nenechal se odbýt.
"On si začal, neměl se do mého života plést!" neudržela jsem se a zvýšila hlas. 
"Klidněte se, slečno Fieldsová!" okřikla mě zástupkyně MC'Reithová a dívala se na mě zlostným pohledem, jako by byla ředitelův bodyguard či co.
"Tak, Caroline." začal od znova Sadowski. "Buď nám řeknete, proč jste provedla útok, nebo budete bez milostně potrestána. "
"To nemohu. Neřeknu vám to." mluvila jsem svou.
"Paní MC'Reithová? Najděte, prosím, v katastru kontakt na otce slečny Fieldsové." poručil Sadowski.
MC'Reithová odpověděla pokývnutím hlavy a odešla do své kanceláře. To je v háji! Nemůžou zavolat mému otci zrovna teď. 
"Urazil mě..." řekla jsem nahlas. 
"Jak?" Sadowski odtrhnul pohled od jeho laptopu a zaměřil se na mě.
"Řekl mi, že jsem děvka." řekla jsem s poklesem hlasu na konci.
"Slečno Fiel...." spustil, ale já jsem ho přerušila. "Kvůli mému příteli!"

"Vy jste měla přítele?" nepochopeně na mě ředitel koukal. 
"Každý má v této době přítele. Já jsem s ním už byla dva roky, ale on se vyspal s jinou." jela jsem svou.
"Měli jste spolu něco?" otázal se ředitel a bylo slyšet, že mu hlas trochu selhává.
"Promiňte, ale tohle je moc osobní. Řekla jsem vám, proč jsem mu dala pěstí. Na nic jiného vám odpovídat nebudu." řekla jsem ostře.
"Tak měla?!" spustil pro změnu ostře on. "Mám povinnost hlásit tyto informace rodičům, dokud nedosáhnete 18. věku života, Caroline."
"Do háje chodili jsme spolu dva roky, myslete sakra!" přidala jsem pár sprostých slov do konverzace, aby už konečně pochopil, že jo.
"Berete léky?" pokračoval, nýbrž by mě napomenul za nevhodná slova při mém vyjádření.
"Ne." odpověděla jsem. Nehodlala jsem se s ním nadále hádat.
"Věděl váš otec, že jste s daným chlapcem něco měla?" 
"To je snad moje věc." odpověděla jsem nejistě.
"Poslyšte, budu muset zavolat vašemu otci. Velice jste se změnila, jste mladá a už provádíte takovéto aktivity. Nehledě vaše známky. Ví váš otec o chemii?" zaútočil na mě.
"Prosím, nevolejte mu. Tyto věci jsou velice intimní. Jak víte, maminku nemám a s tátou se o tom bavit nechci." žadonila jsem.
"To mě nezajímá. O to víc na vás musí dávat pozor. Paní MC'Reithová? Zavolejte, prosím." rozkázal a nadále se věnoval práce na laptopu.
.
.
.
"Váš otec přijede za hodinu, nyní má jednání. Běžte, prosím, do třídy. My vás vyzveme rozhlasem." řekla po pár minutách zástupkyně. Já jsem se mlčky zvedla a odešla bez jediného slova. Jakmile jsem vyšla na chodbu, svezla jsem se po zdi na zem. Slzy se mi začaly hrnout z očí a já brečela, brečela a brečela. Chvíli jsem tam tak seděla. Dívala jsem se do protější zdi, která byla polepená plakáty a popsaná milostnými vzkazy. Tenkrát jsem se sem podepsala i já s Taylerem. Avšak věk a nové lásky místo zabraly a my jsme byli ukrytí někde tam vzadu. Naštěstí. 
Zvedla jsem se a šla do třídy.