Spasitelé

Každému se jednou srazí hřebínek

Tak už se vykecej! Říkala jsem si v duchu ve společenské místnosti v nemocnici Resident's hospital. Seděla jsem na vozíku a nervózně pozorovala starší dámu, která zrovna telefonovala. Bylo čtvrt na pět a v životě by mě nenapadlo, že se tu na telefon vytvoří taková fronta. Omezení hovoru je pouze na pět minut, takže žádná sláva, ale aspoň něco. Dlouho jsem přemýšlela, komu mám zavolat - jestli tátovi, nebo Mikeovi. S oběma dvěma jsem potřebovala nutně mluvit. Nakonec jsem se rozhodla, že zavolám Mikeovi. Musí vědět, co se o nás píše v novinách.
Postarší dámě se nejspíš hovor vypnul, protože prudce třískla sluchátkem a cosi zanadávala. Když se otočila, spatřila jsem její zjizvené čelo po operaci.
Rychle jsem se na vozíku snažila dojet ke sluchátku, aby mě nikdo z řady za mnou nepředběhl. Vzala jsem sluchátko a začala vytáčet Mikeovo číslo. Chvíli jsem čekala, než to vzal, ale dočkala jsem se.
"Mike Petersons." Odpověděl známým hláskem.
"Ahoj, tady Cara, volám z nemocnice." začala jsem.
"Jéé, ahoj Caro, jak se ti vede?" 
"Mikeu, dobře, ale potřebuji s tebou rychle mluvit, mám sotva pět minut." Nedala jsem se odbýt.
"Aha...tak mluv." Bylo ze sluchátka slyšet, jak zvážněl.
"Četl jsi noviny? Jsme mezi obviněnými!" Vykřikla jsem. Opatrně jsem se podívala za sebe na řadu lidí. Bylo dost nepříjemné před nimi mluvit o takhle citlivých věcech. 
"Cože? Jak je to možné?" Zděsil se.
"Mikeu, nechceš přijít, prosím?" 
"Promiň, ale až večer, teď mám menší rodinnou sešlost." 
"Aha. Tak se pak prosím zastav. Musíme to probrat." Naléhala jsem.
"Caro, my jsme nic neudělali, není se čeho bát. Je to jen blbý omyl novinářů." Snažil se mě Mike uklidnit.
"Jo, asi jo. Máš pravdu, tak se měj." Řekla jsem nakonec.
Mikeovo rozloučení jsem už ale neslyšela, sluchátko jsem totiž zaklapla. Slzy se mi hrnuly do očí. Dav lidí, který postával za mnou, na mě podivně hleděl. Otřela jsem si oči a s vozíčkem jsem se pomalu otočila a vydala se zpět na pokoj. Přitom jsem si nenápadně prohlížela všechny ty lidi, kteří tu postávali. Všichni na sobě měli znatelné zkázy na kráse. Jeden chlapík měl celou pohmožděnou tvář. Žena, která z jedné strany profilu vypadala jako vhodná pro soutěž krásy, se po otočení ukázala, jak má vyholenou a sešitou půlku hlavy. Bylo to nechutné. Všichni tu na tom byli podobně jako já. Ba naopak. Byli na tom mnohem hůř. 
Vozíček jsem rozjela poměrně rychle a už už jsem byla u výtahu, když v tom jsem slyšela někoho vyslovovat moje jméno. Vozík jsem prudce zastavila a otočila jsem se. Stál tam strážník Sanford.
Srdíčko mi spadlo až do kalhot. Co ten tady chce?
"Musím s vámi naléhavě mluvit." vysvětlil.
"Vážně?" řekla jsem nejistě. 
"Byl jsem teď domluvit váš odjezd u vašeho ošetřujícího, pana Andrewa. Za dva dny pro vás přijedu." oznámil mi šokující zprávu.
"C-cože? Proč a kam?" Vyhrkla jsem zděšením.
"Do sídla policie. Musíme s vámi probrat dosti závažné věci. To samé i s vaším kamarádem Mikeem."
"My jsme ale nic neudělali!" Ohradila jsem se, až jedna zdravotní sestra vykoukla ze sesterny, zda-li je všechno v pořádku. Jakmile ale uviděla strážníka, zalezla zase zpátky.
"Slečno, to říká každý. Musíme to všechno prověřit." Bylo vidět, že i jemu je tato konverzace nepříjemná. 
"Ale my jsme vážně nic neudělali!" Snažila jsem se znovu obhájit.
"To nám budete moct říct na stanici. Zatím na shledanou." 
Tímto náš rozhovor strážník rázně ukončil a měl se na odchodu. Potřebovala jsem nutně zavolat Miekovi, ale už jsem nemohla, svůj limit jsem již vyčerpala.
S vozíčkem jsem se opatrně otočila a vjela do výtahu, ze kterého právě vyšla pohledná bruneta s černými brýlemi na nose. Zajela jsem do výtahu a zmáčkla čtvrté patro. Ve výtahu jsem jela sama. Koukala jsem na sebe do zrcadla, kterým byl výtah celý orámovaný. Vypadala jsem naprosto příšerně. Moje dříve rovné, oříškově hnědé vlasy byly nyní mastné a místy zacuchané. Pod okem jsem měla malé škrábnutí a napuchlé rty. Pohledem jsem sklouzla k noze. Měla jsem noční košili, takže moje sežehnutá noha byla světu na očích. Přestože doktor říkal, že se brzy zahojí a nezbude ani moc velká jizva, nechtěla jsem tomu věřit. Z prohlížení sebe samotné mě vytrhl zvuk výtahu oznamující, že se právě nacházíme ve čtvrtém patře. Vyjela jsem z výtahu a jela na pokoj, když v tom mě zastavila stejná sestra, která mi odmítala pustit televizi bez podpisu mého táty, že ji zaplatí.  Až na to, že tentokrát se usmívala.
"Slečno Fieldsová, mám tu pro vás balíček." radostně mi oznámila novinu, přičemž odhalila její rovné bílé zuby.
"Pro mě?" Byla jsem celkem v šoku, protože jsem nevěděla, kdo by mi mohl posílat balíček.
"Ano. Byl tady před chvílí pošťák, je prý od vašeho táty. Pojeďte, prosím, za mnou na sesternu si ho převzít."
Přikývla jsem a vydala se za ní až na konec chodby. Pokynula mi rukou, abych vjela dovnitř.
Místnost to byla prostorná, byla vymalovaná žlutě a kolem oken byla nakreslena zvířátka. Hnědý pejsek, mourovatá kočka, překrmený šedý křeček a bílý králíček, který měl v puse mrkev. Bylo tu několik stolů, zaplněných papíry a v rohu jsem viděla mladou sestru, která mě přidržovala v pokoji při mém šíleném kašli.
"Tady to podepište." Vyrušila mě z prohlížení sestra. Chvilku jsem se zadívala na doručovací papír, ale nakonec podepsala to, co po mně žádala.
"Výborně!" Radostně poskočila sestra, až se jí z jejího utaženého drdolu uvolnil pramen vlasů. "A tady to je." 
"Děkuji." Usmála jsem se na ni a převzala krabičku velkou tak jako od bot. Snažila se vyjet ven.
"Počkejte, pomůžu vám." Viděla mě sestra, jak mi nejde vyjet a pomohla vy se dostat na chodbu.
"Moc děkuji." Obdařila jsem ji znovu úsměvem.
"To je samozřejmost" Odpověděla mi a svižným tempem se vydala na druhý konec chodby s nějakými papíry.
Krabičku jsem si dala mezi stehna, aby mi nevypadla a vydala se do svého pokoje. 
Cestou přes chodbu jsem se zastavila u velkého okna s výhledem na nemocniční park. Procházely se tam dvě maminky s kočárky, pobíhal tam malý klučina a přitom házel kšiltovkou do vzduchu. Posmutněla jsem a jela dál. Otevřela jsem dveře do pokoje a vjela dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře a popojela k posteli. Krabičku jsem položila na postel a snažila se pomalu vstát. Byla jsem slabá a hlavně noha mě začínala bolet. Vozík jsem odstrčila celkem silně, až vrazil do dveří. Vlezla jsem na postel a začala nedočkavě rozbalovat krabičku. Když jsem to všechno rozbalila a dostala se dovnitř, stál tam dopis.
VZPOMNĚL JSEM SI, ŽE JSI SVŮJ MOBIL NEJSPÍŠ ZTRATILA. MÁŠ UVNITŘ I NOVOU SIM KARTU, TAK MI PAK ZAVOLEJ, ABYCH VĚDĚL, JESTLI SE TI LÍBÍ. PUSU, TÁTA.
Podle dopisu jsem usoudila, že to bude nový mobil. Otevřela jsem další krabičku, v níž byla krabička nejnovějšího iPhonu. Byla jsem neuvěřitelně překvapená. Jakmile jsem vzpamatovala z milého šoku, vrhla jsem se na zkoumání a rozbalování. Mezi prvními jsem chtěla prozkoumat jeho foťák, protože má mít vymakanější kvalitu. Zaměřila jsem foťákem směrem k oknu, když v tom mou pozornost zaujal papír položený na vedlejší posteli. Jsem si stoprocentně jistá, že když jsem odcházela do společnské místnosti zavolat Mikeovi, nebyl tady.
Opatrně jsem slezla z postele a zasténala bolestí, když jsem mojí pravou nohou dopadla na zem. Přešla jsem k vedlejší posteli a papír sebrala.
POSTARÁM SE O TO, ABYSTE SE TY I TVŮJ KAMARÁDÍČEK S LÁSKOU DOSTALI ZA MŘÍŽE. 
Dopis jsem si přečetla ještě čtyřikrát, udělal se mi knedlík v krku a nezmohla jsem se na jediný nádech.