Neuvěřitelnost

Návrat myšlenek

Po  nějaké době, kdy jsem se už cítil lépe, jsem se mohl rozhodnout, jestli chci jít z nemocnice domu.

Je to už týden co se mi stala nějaká nehoda v nemocnici. Nevím co se mi stalo. Nic si nepamatuji. Nechtěl jsem se probouzet. Někdo mi dal něco do kapaček, řekli mi doktoři. Kéž bych si vzpomněl. Tom za mnou byl jestli jsem už nepřišel na tu šifru, vůbec jsem nevěděl o čem to mluvil. Tak moc jsem si chtěl vzpomenout, protože podle něj to bylo velmi důležité. 

Všechno mi vylíčil, co se stalo, ta dívka, něco si vzpomínám, to ano, ale jinak nic nevím. Mrzí mě to. Že jsem to dopustil, že jsem dopustil zapomnění. Přemýšlel jsem, ale stejně jsem na nic nepřišel.

Moje rozhodnutí bylo, že tu ještě jednu noc přečkám s tím, že s máme s Tomem plán. Říkal mi něco o noci, kdy jsem se vydal hledat svoji složku a našel tam něčí úplně jinou. Bella? Myslím, že ano, byla to složka nějaké Belly.  Něco si matně vzpomínám, ale nevím jestli jsem si jistý na sto procent, jestli to zase nebyly halucinace.

Plán spočíval v tom, že až bude půlnoc, Tom bude čekat před hlavním vchodem a já mu půjdu otevřít. Společně se podíváme po těch složkách. Nechce mě nechat jít samotného, prý jsem na tom ještě špatně. Ale cítím se lépe. I ta bolest hlavy ustoupila. Dokonce i sny nemám.

20:00 Zbývají mi čtyři hodiny do naší akce. Sedím na posteli a koukám z okna ven. Je už tma. Sám nevím co dělat, tak se jdu mrknout na chodbu. Nikdo tam není. Jsem na jednu stranu rád, nechtěl bych zrovna teď s někým mluvit. Moc se na to necítím.  Jdu se podívat do herny.

21:00 Zbývají mi ještě tři hodiny. Sedím v herně s dalšími pacienty, kteří se koukají na televizi. Mě to teda nějak moc nepřitahuje, koukat se pořád dokola na jeden a ten samý pořad. Tak tam jen sedím a koukám do zdi.

22:00 Večerka. Zbývají mi ještě dvě hodiny. Cestou z herny míjím dveře, které vedou do nějaké místnosti s názvem "Materiál z kamer".  Nevěděl jsem že jsou tu kamery.  Začal jsem si hodně všímat věcí kolem kterých procházím. Někdy si dokonce vzpomínám. Například, touhle chodbou jsem určitě už šel. Nevím kdy, nebo kam, ale vím to. I když každá jiná chodba je stejná, tuhle poznám.

23:00 Ležím v posteli a pomalu usínám. Pořád mi zbývá poslední hodina. Včera když jsem přišla jedna sestřička, si tu zapomněla desky, ve kterých byl rozpis některých směn tady v nemocnici. Ofotil jsem si to, řekl jsem si, že se to bude hodit. Tu zbylou hodinu jsem si projížděl všechny směny které by tu dneska měli být. O půlnoci se střídají dvě skupinky. Končí přesně ve 23:50 a začínají ve 00:35 takže máme přesně třičtvrtě hodiny na náš plán. Což je možná více času, než-li budeme potřebovat. Ale tak, vždycky se hodí čas navíc. 

23:55 Směna je už pět minut u konce. Vezmu si mikinu a jdu zatím ke hlavnímu vchodu.

Přijde mi smska "Jsem tu" byla od Toma. To byl signál, že se mám připravit. Pomalu a potichu jsem procházel chodbami až jsem došel ke vchodu. Otevřel jsem a Tom vklouzl dovnitř.

00:02 Našli jsme místnost, kterou potřebujeme. Místnost se složkami. Máme 33 minut. Snad to stihneme. Rozdělíme se. Já potřebuji svoji složku, takže jdu hledat svoji. Tom jde hledat tu složku Belly. 

Našel jsem svoji složku. Konečně se můžu podívat na příčinu, kterou hledám. Vím, že tu něco musí být. Musí tam něco zapsat když jsem tu byl další týden. 

00:08 Máme jen 27 minut. Můžu hledat jak chci, ale příčina byla jen omdlení.

00:10 Tom na mě špitne, otočím se a ukazuje na složku Belly. Ukazuje mi na příčinu její hospitalizace.

Příčina : 

Omdlení, výpadky paměti, špatné spaní, bolesti hlavy, halucinace, zvláštní chování

To snad ne, má to ty samé příčiny, co já. To nebude náhoda.

00:15 Máme ještě 20 minut a já bych se chtěl podívat do té místnosti s kamerami. Zavřu složku a zavřu šuplík odkud jsem ji vytáhl. Tom udělá to samé a společně se zvedneme a jdeme směrem ke dveřím. Dveře zavřeme jakoby tu nikdo nebyl a jdeme chodbou směrem k další místnosti. Po tmě se tu moc nevyznám, ale snažím se si vzpomenout.

00:20 Našli jsme místnost s nahrávkami z kamer. Najednou mně začalo zajímat, jestli tam není ta nahrávka ze dne, od kterého si nic nepamatuju. Dveře jsou zamčené, sakra. 

,, Máš sponku?" zeptá se Tom. ,, Jo, obyčejně nosím sponku s sebou." zašeptali jsme. Tom sem na mě zašklebil a já se usmál, protože jsem měl něco, co on ne. V ten den kdy si ta sestřička u mě v pokoji nechala ty desky, zapomněla i klíče. Věděl jsem že se budou hodit. Hodil jsem je Tomovi a on hledal ten správný.

00:27 Máme jen 8 minut na to aby jsme našli co potřebujeme. Klíč v zámku cvakl. Můžeme dovnitř.

Hledáme datum 17.3. kdy se to stalo. Kouknu se do krabice, kde je napsáno " Měsíc Březen". Mám ji, kazetu s nahrávkami ze dne kdy si nic nepamatuji.

Pustíme si ji na televizi která tam je. Hledáme můj pokoj. Chvíli nám to trvá, ale našli jsem ho. Máme jen 3 minuty. To snad ne. Ten doktor. On? On mi to udělal? Tomu nechci uvěřit. Co je to za papír? 

,, Co je to za papír? Nevíš?" zeptám se Toma s trochou naděje.

,, Ne, ale vidím tam čísla. Budou to ty co jsi je psal když jsi byl tenkrát v té halucinaci nebo co. Nejspíše si na něco přišel. A ten doktor nechtěl aby to někdo zjistil. Co když zná význam té šifry?"

,, Možná ano, ale to se nedozvíme. Počkat. Stopni to." řeknu mu a ukážu na místo, kde pod čísly byly napsané písmena. První bylo B potom E a dvě L.

,, Vidíš to co já?" Zeptal se Tom.

,, Jo, takže ta šifra je Bell-" nestihl jsem to ani doříct a v tu chvíli někdo otevřel dveře do místnosti. Ten doktor, byl to on ,, Ano, Bella. Bella Wright." řekl.