Neuvěřitelnost

Pochopení

Bella Wright? To je přece ta holka z těch složek. To nemůže být náhoda. A jakto že to ten doktor věděl? Nic mi nedává smysl.

,, Bella Wright?" Zeptal se Tom.

,, Ano, Bella Wright, a dívka z těch složek," odpověděl doktor. ,, Víte, čekal jsem, že vám to bude trvat déle. Jste přeci jen 16-ti letí, ale tohle jsem od vás opravdu nečekal. Na tu šifru jste byli nějací až moc rychlí." Říkal a mezitím si hrál s klíčem mezi prsty. Na konec se zasmál.

,, Ale proč jsem napsal nějakou šifru? A proč tam byla ta Bella? Kdo to vůbec je? A proč má stejné symptomy jako já?" Byl jsme vzteky bez sebe až jsem skoro křičel. Nevěděl jsem jak to všechno snést najednou. Nevěděl jsem ani která bije.

,, Ty to nechápeš?" Zeptá se mě ten doktor.

,, No, kdybych to chápal, asi bych se vás neptal." I na špatné chvíle není škoda sarkasmu.

,, Dobře, povím ti to. Jsem doktor Wex, tak mě tak prosím oslovuj. Ty a Bella máte něco společného. Je to měsíc zpátky, kdy tu byla. Měla stejné symptomy jako ty, dokonce přesně o půlnoci jako ty se zničehonic objevila před sestřičkou a měla stín v očích jako ty, ale nebyla tam tentokrát dívka, ale chlapec. Myslel jsem si, potom co mi to řekli, že by jsi to mohl být ty. Proto jsem ti musel dát do kapaček o něco více morfinu, aby jsi tu byl o něco déle. Potřeboval jsem to zjistit. Pracoval jsem na jejím případu celý měsíc. A víš co? Na nic jsem nepřišel. Utekla! Celý můj výzkum byl k hovnu! A co jsem měl dělat? A teď si myslíš, že tě jako nechám jen tak jít? To se pleteš. Ty oči mě děsí každý den a nedá se toho zbavit! Musím na to přijít!"

,, To je váš problém, ne můj."

,, Ne, to je náš problém, takže ty tu teď zůstaneš a je mi jedno jestli to bude násilným způsobem!" křičel. 

Vypadal jako blázen. Třel jsem se okolo zdi na pravou stranu a Tom hned za mnou. Doktor Wex zamkl dveře a klíč si schoval do kapsy. Během minuty kdy náš obcházel a nejspíš přemýšlel co nám udělá, jsme si vyměnili místa. Tentokrát jsme byli u dveří my. Ale bylo nám to prd platné, neměli jsme klíče na odemknutí. Cítil jsem vinu za Toma, že je tu teď se mnou. 

,, Co hodláte udělat?" Zeptal jsem se.

,, Buď se mnou půjdeš dobrovolně nebo to udělám po svém, můžeš si vybrat." Dal mi na výběr, super.

,, Určitě půjdu s vámi, ano, aby jste na mě mohl dělat pokusy." 

,, Jak myslíš chlapče." 

Přišel ke mně blíž a z kapsy vytáhl injekční stříkačku. Každou vteřinou se blížil a já neměl na vybranou než čekat. Moje poslední naděje že bychom někam utekli vyhasla. Už bude můj konec. Chytil mě za ruku a odhodil mě na zem. Klekl si a připravoval tu stříkačku.

SPUSTILA SE SIRÉNA

,, Do háje. Kdo to pustil?" Zeptal se Wex.

Jakmile se rozezní siréna, tak se automaticky všechny dveře odemknou. Tom kopl Wexe do zad a pomohl mi se zvednout alespoň na čtyři kde jsem lapal po dechu. Otevřel dveře a utekli jsme. Běželi jsme chodbami kterými jsem nikdy nešel, až na jednu. Je to ta chodba, kterou jsem šel do té místnosti, kde pacienti koukali na televizi. V tom jsem si uvědomil, že vedle televize byl spínač na spuštění toho alarmu.

Tom běžel dál. Já jsem se zastavil a šel se tam podívat. Moje zvědavost byla tentokrát sroprocentně na místě. Otevřel jsem dveře a televize vysílala bez zvuku. Nějaká dívka seděla na židli a sledovala to aniž by se pohnula. Kdo to je? Tu jsem tu ještě neviděl. Najednou všechno zmizelo a já si uvědomil, že tu stojím a sirény nám oznamují abychom odešli ven z budovy než to zavřou. Šel jsem za tou dívkou aby jsme hned odešli. Byl jsem metr za ní, seděla ke mně zády, když v tom se najednou vypnula televize. Jen malinká žárovka od lampičky svítila. Viděl jsem tak na tři kroky. Pomalu jsem zvedal ruku a uvědomil jsem si že ji chci chytit za rameno a říct ji že musíme pryč. Jakmile jsem se ji dotkl zmizela a alarm přestal pištět. Realita nebo jen halucinace? Kdo to byl? 

Běžel jsem ven za Tomem, ten tam stál a čekal na mě. Vrátil jsem se zpět do pokoje pro věci a šli jsme společně domu. 

Druhý den ráno jsem si třídil věci z nemocnice a špinavé prádlo si dával do koše na prádlo. Bolest hlavy byla mnohem lepší. Cítil jsem se jako někdo velmi šťastný. Vytáhl jsem si všechno z baťohu, když v tom vypadl nějaký starý blok. Malý černý bloček. Můj tedy nebyl.  Nevěděl jsem jestli je správné ho otevřít a číst, ale neznal jsem důvod proč to neudělat. Tak jsem si ho otevřel na první stránce, a četl.

17. 2. 2016

Dnes jsem se probudila aniž bych věděla co se stalo. Doktor Wex mi řekl, že vše bude v pořádku, ale nemyslím si to. Chci odsud pryč. Bojím se. Něco mi pořád strká na stůl ať to sním. Jen prášky nic jiného. Musím odsud vypadnout. Nechápu nic. Ani toho kluka ze snu. Ani to, že ho mám v odrazu z očí. Je to hodně podivný měsíc. Nevím co je realita a co je halucinace, ale musím na to přijít. Každopádně musím odsud utéct. Jakkoli prosím, nevydržím to tu. On mě chce zabít. Kde jsou moji rodiče? Pomozte mi někdo. Pokud tohle někdo najde, musí mi pomoct. Doktor Wex říkal, že pokud najdu toho kluka ze sna, může mě vyléčit, ale jak? Nevím kde mám hledat. Bolest hlavy stále neustupuje. Nevydržím to. Pomozte mi, prosím. Doufám že tohle nejsou poslední slova která píšu. Potřebuju najít toho kluka. Ne, musím odjet, třeba se toho zbavím. Pokud ne, umřu, a ten ze snu také, jak říkal Wex. Mám jen pár týdnů, tak doufám že to nějak přežiju. Cítím se strašně. Potřebuju pomoc. POMOC

Bella W.