Neuvěřitelnost

Ztráta vědomí

Já a Tomáš jsme tam jen nevědomky seděli na gauči a přemýšleli, kdo by to mohl křičet. Kdo by sakra mohl křičet moje jméno do telefonu? Byl to ten samý křik jako z mého snu. Nevěděl jsem co si počít, byl jsem zmatený. Ach bože, opravdu nic nechápu.

Zvedl jsem se a dal si ruce do kapes, podíval jsem se ven z okna a zase zahleděl zpět na displej, jestli se nestalo něco dalšího. Teď už bylo možné cokoli. Přešlapával jsem nohama sem a tam až jsem si nakonec znovu sedl a otřel si obličej dlaněmi. Tomáš jen mlčky koukal, pořád stejně na jedno místo. Na mobil. Oba dva jsme nevěděli o co šlo. On ani nevěděl co se mi zdálo, ale i tak ho to zaskočilo. 

,, Ehm, nechápu..." po dlouhé odmlce řekl a kroutil hlavou. ,, Já taky ne, vůbec." Odpověděl jsem mu a znovu jsem si stoupl a pomalu jsem si to mířil do kuchyně pro prášky na bolest hlavy. Tomáš se ke mně postavil ale nevěděl co říct.

Někdo otevřel dveře. Máma. Ach, zrovna přišla v ten pravý čas. Zrovna kdy si zase dávám prášek se kterými vůbec, ale vůbec nesouhlasí. Ale já bych tu tíhu a ten tlak v hlavě opravdu nesnesl. Bylo toho na mně moc. ,, Ahojte kluci," řekla a očima těkala na mou a Tomovu ruku kde jsme drželi prášky. ,,Ahoj," řekli jsme najednou a rychle dali dlaně do kapes aby od nás odtrhla oči. ,, Zase?" zeptala se, ale já nevěděl co na to říct, byl jsem vyčerpaný a do toho ještě ten divný telefonát co křičí mé jméno. ,, Vždyť víš jak na tom jsem, mami," řekl jsem, vyndal ruku z kapsy a rychle zapil prášek aby mi v tom mamka nemohla zabránit. Ona jen pokrčila rameny a poté se soustředila někam jinam. Tom udělal to samé a zapil prášek.

Šli jsme pomalu po schodech směrem k pokoji, kde jsem chtěl říct Tomovi co se mi zdálo, aby věděl co se stalo. Otevřel jsem dveře a skočil jsem na okraj postele. Tom zavřel dveře a pohledem mi naznačil abych začal.

,, No, včera jak jsi šel s Luckou, jsem si šel lehnout, protože jsem byl unavený...", nevěděl jsem přesně jak začít. Tom čekal na moji zpoveď. 

,, No, šel jsem si lehnout až jsem usnul. Zdál se mi sen, kde jsem byl já, teda mé druhé já... To mé druhé já, stálo tam, ale nebyl sám. Byla tam nějaká dívka, neznal jsem ji. Křičela moje jméno, tak jako ten křik z toho hovoru. Neznal jsem ji, viděl jsem ji poprvé v životě. Myslel jsem si, že to bude jen nějaká blbost, že se tím nemusím nějak zabývat, ale prostě po tom telefonátu jsem si uvědomil, že by to mohlo být jinak," dopověděl jsem mu to a cítil jsem se dost špatně, jako bych něco provedl.

Tom na mě koukal a nevěděl co říct, ,, takže mi jako chceš říct, že se ti zdál  sen, kde jsi byl ty, teda tvoje druhé já a nějaká holka, co křičela tvoje jméno? A potom ten telefonát?" Koukl se na mě a čekal na mou odpověď. ,, No, tak nějak," odpověděl jsem mu.

Měl jsem pocit, jakoby to byla moje vina proč se mi to zdálo, ale na jednu stranu ani ne. Chtěl bych znát důvod proč se mi zdál. Ale nevěděl jsem jak to zjistit.

,, Same?" zeptal se mě Tom. ,, Jo?" odpověděl jsem a čekal na jeho další otázku... ,, Co když najdeme způsob jak zjistit co ta holka byla zač? Nebo nějak to určitě půjde ne? Nebo já opravdu nevím, je to hrozně chaotický." Měl pravdu, je to chaotický, ale co s tím mám udělat? Nezmůžu nic, natož abych se postavil, cítil jsem se vyčerpaně.

Ležel jsem asi 15 minut když se mně Tom zeptal jestli něco nepotřebuju nebo jestli si nechci popovídat s tím, že je tu pro mně. Řekl jsem že by mi bodlo kdyby mi mohl donést sklenici čisté vody. Měl jsem v ústech sucho. Proto jsem ztěžka říkal ta slova, která prosila o sklenici. Tom na to kývl a zmizel za dveřmi mého pokoje. Slyšel jsem kroky které mi vyjadřovaly že Tom jde po schodech dolu. Stiskl jsem si spánek, jelikož ten hluk kroků se mi vrýval až do morku kosti. Potřeboval jsem další prášek. Jedny jsem měl schované v šuplíku ve stole, pro případ nouze. Pomalu jsem si sedl a než se mi dostala krev do mozku jsem několikrát přimouřil oči na ten šuplík. Vstal jsem, ale motal jsem se. Otevřel jsem šuplík, kde bylo hrozně moc věcí. Od bonbonů až po ponožky. Nevěděl jsem že tam mám narvaný  skoro celý pokoj.

Našel jsem je. Super. Teď už jen čekat na tu vodu. Je to už skoro 5 minut a Tom nikde. Nechtěl jsem čekat dál, tak jsem šel ke dveřím. Byl jsem hrozně vyčerpaný až to se mnou málem seklo. V tu chvíli, kdy jsem se motal a jen tak tak se stačil chytit zdi, se pootevřely dveře. 

Nikdo tam nebyl. Škvírou, kterou vytvořily dveře tím otevřením jsem viděl Toma jak si povídá s mamkou. Zvláštní, nikdy se mi takhle z ničeho nic dveře neotevřely. Chytil jsem se kliky a otevřel je dokořán, nikdo tam nebyl. Možná už jsem byl natolik unavený že jsem měl halucinace. 

Už jsem se chtěl otočit, abych si znovu lehl jelikož se mi podlamovaly kolena, ale něco mě přesvědčovalo, abych to nedělal. Měl jsem divný pocit, ale chtěl jsem vědět proč se nemám otáčet. Proč ten pocit?

Otočil jsem se, nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla tam ta dívka ze sna. Ta, co křičela moje jméno. Strnul jsem, nezmohl jsem se na nic. Chtěl jsem se ji zeptat co tu dělá, proč je v mém snu. Nemohl jsem. Jen jsem tam stál a koukal na ni. Pomalu otevřela pusu a začala křičet ,, SAMO!"

V tu chvíli jsem omdlel.