Neuvěřitelnost

Jako labyrint

Pomalu otvírám oči, bílé světlo na mě doléhá citlivým způsobem, bolí mě z toho oči. Ležím a cítím tlak hadiček, která jsou připevněná k mé pravé ruce. Jsem v nemocnici. Proč? Zkusím najít důvod. Aha, omdlel jsem, potom si nic nepamatuji.

Zkouším si prohlédnout celou místnost. Na pravé straně je jedna bílá židlička a vedle postele malý stoleček na kterém je sklenice vody a několik druhů prášků. Zelený, modrý a bílý. Nejspíše na moji diagnozu. Na levé straně je jen okno, skrz kterým mi prosvítá jarní světlo a hřeje mě na ruku. A naproti mně jsou další dvě okna a mezi nimi jsou dveře. Okna na sobě mají tmavé záclony aby nešlo vidět dovnitř. Dveře se otevřely. Přišel doktor.

,, No ahoj, konečně jsi se nám probral. Celé dva dny jsi tu ležel bez hnutí . Rodiče a tvůj bratr se o vás báli, řekl bych dokonce že i ta tvoje sestra. Znám to, taky mám dvě děti, do slova a do písmene se spolu nesnáší. Opravdu o tebe měla strach." řekl doktor a pomalu ke mně přicházel. Můj bratr? Asi myslel Toma, nejspíš mamka řekla že je to můj bratr aby ho pustili dovnitř. 

,, Tak jak se cítíš?" zeptá se mně. ,, No, bylo mi i líp, trochu mě bolí hlava, ale jde to." Párkrát jsem zamrkal ale mezitím jsem z něj nespouštěl oči. Byl docela zvláštní. ,, Dobře, to je dobře." řekl a něco si zapisoval do bloku který měl v ruce. ,, Proč jsem tady? Co se stalo?" Zeptal jsem se, chtěl jsem to nutně vědět. Měl jsem pocit, že mi něco uniká. Už si vzpomínám. Ta dívka, to kvůli ní jsem omdlel. Ale, kdo to k sakru byl??

,, No, dostali jsme hlášení, že jsi omdlel. Dost dlouho jsi se neprobouzel. Včera v noci jsi se probudil, někdy kolem půlnoci a hledal jsi nějakou dívku. Možná to bylo tím, že jsi měl halucinace nebo něco takovýho, to se někdy stává. Od té doby jsi spal až do teď. Ale nezdá se mi, že by sis to pamatoval, viď?" ,, Ne, nepamatuji. Neříkal jsem něco konkrétního? O té holce?" vyhrkl jsem jak rychle jsem mohl. Že bych o ni mluvil aniž bych si to pamatoval? 

,, No já u toho nebyl. Můžeš se zeptat tady naší sestry, ta u toho myslím byla. Ale teď tu prosím ještě pár hodin lež aby se ti zpět vrátily smysly, víš, po té dlouhé době kdy "spaly". Měl jsi i pár prášků, tak se ti to musí vrátit zpět do normálu. Jinak, pokud budeš chtít, tímto tlačítkem si přivoláš sestru, ale prosím jen pro akutní případy." A ukázal mi ovladač s červeným tlačítkem. ,, Dobře děkuju," řekl jsem a položil ovladač na stoleček po pravici. ,, Tvoji rodiče jsou hned za dveřmi, jestli chceš, můžu je přivolat, ale radil bych ještě počkat aby to na tebe nebylo moc." ,, Já bych tu radši viděl jen bráchu, víte," zalhal jsem. ,, Dobře, já mu řeknu," řekl, poděkoval jsem mu a potom odešel.

Slyším zaklepání na dveře, po chvíli se otevřou a tam stojí Tom. Zavře dveře a pomalu jde ke mně. ,, Jak se cítíš? V pohodě?" zeptal se, ,, no bylo mi líp, ale mám něco nového, nechápu to," řekl jsem mu a on hned věděl o co jde. Řekl jsem mu od toho dne kdy se pootevřely dveře a já omdlel, i to co mi řekl doktor. Byl docela zaskočený, ale jak jsem si všiml, začal si zvykat.

Hodiny kdy byly tolerované návštěvy skončily a já jsem se musel najíst. Jakmile jsem dojedl, přišla sestřička aby mi odnesla prázdný talíř. ,, Prosím Vás?" zeptal jsem se laskavě abych někomu nepřipadal jako nějaký zlý přízrak, který jen otravuje. ,, Ano?" odpověděla a otočila se mým směrem. ,, Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho tu ještě budu?" Sestřička mi pohledem ukázala na desku s papíry, kterou jsem měl přidělanou na konci postele. Poděkoval jsem ji a jakmile odešla, rychle jsem šáhl po tom papíru. 

Samuel Wright

16 let

Anglie, Londýn

Doba léčení : -

Příčina 

Ano, o tu příčinu mi šlo.

Omdlení

Jen to? Kvůli tomu jsem tady? To ne, to nemůže být ten pravý důvod. Musím ho zjistit.

Šel jsem se podívat jestli je někdo na chodbě, nikdo tam naštěstí nebyl. Šel jsem chodbou která byla asi 30 metrů dlouhá. Na konci byly záchody. Chtěl jsem se obrátit a jít zpět s vědomím, že záchody rozhodně nehledám, spíš sesternu nebo něco takového. Když jsem se obracel slyšel jsem kroky. Neotočil jsem se a rychle jsem vstoupil na záchody. 

Po 10 minutách jsem vykoukl ze dveří na chodbu. Kroky už zmizely tak jsem to risknul. Šel jsem druhou stranou chodby. Nikde nic, mnoho dveří, ale žádné neodpovídaly mým představám. Už jsem to chtěl vzdát, když v tom najednou na konci chodby někdo běžel, měl dlouhé hnědé vlasy až k pasu a zahnul za roh. Šel jsem za ním.

Doběhl jsem tu osobu, podle vlasů to byla nejspíše holka. Koukl jsem se a ta dívka stála přesně v půlce chodby obrácená zády ke mě. Byl jsem napjatý, nemohl jsem ani polknout. Ta dívka se otočila napravo a otevřela dveře. Moje zvědavost byla až tak veliká, že jsem prostě šel za ní.

Nápis na dveřích : SESTERNA

Bingo. Ale jak? Otevřel jsem dveře, ale nikdo tam nebyl. Ani ta dívka. Začalo mě napadat co když ta dívka byla z toho snu? Co když mi nějak pomáhá? Nebo to byl jen přelud z těch prášků o kterých mluvil doktor? Nebyl jsem si jist ani jedním, tak jsem nad tím radši ani nepřemýšlel.

Hledal jsem složku pod S. Byl jsem už u R, když zrovna někdo prošel kolem dveří a stiskl kliku. Co budu dělat? Co si asi budou myslet až mě tu nějaká sestřička najde? Že jsem blázen co hledá svojí složku když je tu poprvé? Co tam asi bude mít? Omdlení? Ne, není to omdlením, já to vím. Musím to najít ať se děje co se děje. Nemůžu přeci mít bolesti hlavy a nemít to zapsané v tom papíru. Něco se se mnou děje. 

Potřeboval jsem světlo. Nebo alespoň něco, pod čím bych viděl. Rozsvítil jsem si lampičku a zamkl dveře. Jakmile jsem se otočil šuplík kde byly písmenka od R do T byla zavřená. Vsadil bych se, že jsem o tam měl otevřené. Naopak šuplíky s písmeny od A do C byl otevřený. Jedna složka byla venku.

Bella Ross (Issabela)

16 let

Chorvatsko, Záhřeb

 Vzal jsem si její papír do ruky abych se podíval co tu dělá holka, která je tisíce kilometrů odsud. Otevřel jsem ho, ale nestihl jsem si nic přečíst jelikož někdo bušil na dveře. Jsou tady, doktoři, sestřičky, všichni, říkám si. Pak to bušení přestalo a nějaká paní na chodbě volala že je tu zamčeno, ať počkají, že si dojde pro klíče. Musel jsem využít té situace a rychle vypadnout.

Otevřel jsem dveře a vydal se doufám tím správným směrem. Šel jsem přesně jako předtím. Vím že jsem byl v pokoji č. 17. ale tentokrát jako bych šel na úplně na druhou stranu. Ta nemocnice byla jako labyrint. Asi jsem se ztratil.

Bloudil jsem po chodbách které neměli konce. Nevěděl jsem co je realita a co halucinace. Už jsem to chtěl vzdát ale na pokoji jsem zahlédl č. 18., musel jsem být hned vedle svého pokoje. Ano, rychle jsem otevřel dveře a lehl si do postele. Vůbec jsem nepobral co se za poslední 4 dny stalo. A ani proč jsem tu, ani kdo je Bella a proč se mi ukázala ta její složka. 

Neměl jsem síly přemýšlet, tak jsem usnul.