Neuvěřitelnost

Příprava

,,Zbláznil ses?" Odpověděl mi Tom. Přemýšlel jsem nad odpovědí, jelikož jsem si byl jistý, že chci tu dívku najít, tak jsem odjet nemohl. ,,Ne, myslím..." Řekl jsem a usmál jsem se.

Večer jsme si sedli na gauč a položili si papíry s tužkami na stůl, který byl naproti nám.  Každý z nás si vzal papír a tužku a začali jsem si dělat jednotlivé body.

Do prvního bodu jsme si napsali, kam přesně jedeme - Chorvatsko, Záhřeb. Do druhého kdy pojedeme a v kolik hodin. Museli jsme si vše naplánovat dopodrobna, abychom byli připravení na jakoukoli situaci. Třetí bod byl čas, ve který jsme se měli nacházet na letišti. A samozřejmě, ceny letenek. 

Našli jsme letenky, které byli ještě volné a v podstatě jsme mohli odletět za tři dny.  Šel jsem si sbalit věci do kufru. Oblečení, prášky, knihy, nabíječku, hygienu a samozřejmě černý deník. Bellyin deník. 

Nikdy jsem nebyl tak spontánní, abych odletěl do cizí země a nikomu o tom neřekl. Tedy kromě Toma, který jel se mnou. Rodiče o tom nevěděli. S trochou štěstí bych je mohl potkat v Záhřebu. To by byla veliká legrace. Co bych jim odpověděl? Máte halucinace, já tu nejsem, jsem přeci doma! Nebo bych jim řekl pravdu a poslali by mě na psychiatrickou léčebnu, a já bych se nikdy nedozvěděl pravdu? Ne, děkuji. Potřebuji to vědět.

V den před odletem jsem měl divný pocit. Neumím to popsat, je to jako by jste se těšili ale přitom nechcete nikam odletět. Navíc, doktor Wex mi pořád předepisuje nějaké prášky a sirupy. Nepiju je. Ani jeden jsem si nikdy nevzal. Bůh ví, co mi předepsal. Chce abych se znovu dostal do nemocnice. Na to mu kašlu, i bez sirupu.

Ráno jsem se probudil, když mi Tom zabouchal na dveře, že je čas vstávat. Vstal jsem a oblékl se. Sešel jsem schody do přízemí a chtěl si udělat kávu. 

,,Dáš si kafe, Tome?" Zeptal jsem se ho. ,,Jasně, že ano," odpověděl mi nazpátek, aniž by se otočil. Zapnul jsem konvici a nechal vařit vodu. Mezitím jsem si došel nahoru pro svůj kufr s věcmi a odnesl si ho dolu ke dveřím. Jakmile cvakla voda, zalil jsem nám hrníčky vařící vodou. Vůně kávy provoněla celým domovem. 

,,Jak se cítíš? A vůbec, zdálo se ti něco?" Zeptal se po chvilce mlčení Tom. ,,Cítím se zvláštně, vlastně, ani ti nevím... Nezdálo, poslední dny vůbec nic. Možná si to nepamatuju, ale i tak mi to nedává smysl." Odpověděl jsem. ,,Co když to byla jen souhra náhod a nic z toho nebylo pravdivé?" Zeptal se mě s povytáhnutým obočím. ,,Tome, byl jsi se mnou v té kanceláři, kde nás chtěl doktor Wex, teda spíš mě, zneužít." Odpověděl jsem s udiveným obličejem.

,,Jo byl, ale víš, tak jsem to nemyslel. Je to celé zvláštní... Co když ji nenajdeme a prostě nic se nedozvíme?" Naposledy se mne zeptal a já si mezitím usrknul ze svého horkého šálku kávy. 

,,Jak to myslíš?" Rychle jsem odpověděl, protože chuť kávy mě odnesla na úplně jiné myšlenky. ,,No, co když se prostě nic nedozvíme? Co když je to vážně jen hloupost?" ,,Nevím, Tome. A kdyby byla, alespoň si užijeme dovolenou, ne?" 

Zasmáli jsme se a dopíjeli kávu.