Lady Darkness

Bittersweet memories

Média: Die for you - Otherwise

*o měsíc později, po Chantyniných narozeninách*

Sedím na parapetu, za zády mám otevřené okno, kopu nohama do vzduchu. Povzdechnu si a po tváři mi začnou téct horké slzy, míchající se s ledovým deštěm.

Přemýšlím. Nad čím? Nad vším. Vším co jsem kdy zažila. Co získala a co ztratila.

Někdy uvažuji nad mámou. Chybí mi, tak strašně moc mi chybí.

Její objetí, úsměv, hlas, vůně jejího oblíbeného šamponu. Smích, dobrá nálada a povzbuzení.

Ona vždy rozdávala radost a dobrou náladu, i když jí samotné zrovna nebylo dvakrát do skoku.

Byla vždy pozitivní, starostlivá a dokázala si užívat života. Na všem viděla něco pozitivního.

Dodávala odvahu a sílu, chuť do dalšího dne, chuť žít! Ta mě nějak opouští.

Stejně jako vše okolo. Dobrá nálada klesne pokaždé když je konec volna, nebo je špatné počasí, či když je někomu blízkému nedobře, smutně.

Dokonce jsem i vypnula upozornění na kluky a ostatní co znám. Jen pár lidí neignoruji a jsem ochotná s nimi být.

Neříkám že bych už u kluků nechtěla být. To ne, užila jsem si ten čas s nimi, opravdu moc. Bylo mi tam dobře, cítila jsem se dobře.

Bylo krásné s nimi prožít byť jen tak krátký čas. Nikdy na to nezapomenu, ten pocit někam patřit, do nějaké rodiny i když tam byl jen jeden člen biologické familie.

Někdy bych se nejraději rozběhla zpátky za nimi, všechny je objala a už nikdy nepustila.

Dost mi chybí, ale co s tím teď můžu dělat? Rozhodla jsem se sama, chtěla jsem svobodu a dostala ji.

Tak na co si stěžuji? Měla bych se radovat! Ale především si vždy všechno nejdřív promyslet, než něco udělám a když už něco udělám tak to tak nechat a nedumat nad tím co by bylo kdybych...

Už je pozdě bycha honit, tak se s tím prostě smiř Chantelle!

Z notebooku mi hrají tóny melodie písničky Lost it all. Složím hlavu do dlaní a vydechnu vzduch z plic.

,,Já jsem hroznej člověk.." kníknu. Slyším cvaknout dveře jak je někdo pomalu zavřel.

,,Nejsi.." teplý dech mi ovane ucho a vlasy. Známý hlas mi rozlije klid po rozbouřené mysli.

Teplé silné ruce se mi omotají okolo pasu, bradu si opře o mé rameno.

,,Už zase depka?" jen lehce kývnu.

,,Stýská se ti, že jo?" pokrčím rameny.

,,Vždycky když si nahlas pouštíš tenhle playlist a sedíš na parapetu tak máš depku nebo splín.." cítím jak se smutně usmál.

,,Nebylo by lepší se přestěhovat zpět?" zavrtím hlavou na protest.

,,Já tě ale nechci vidět smutnou. Bolí mě když pozoruju jak se trápíš, Chanty. Prosím.."

,,Já se nechci vrátit, Marcu.." řeknu rozhodně, odkašlu si abych nechraptěla ale moc to nepomáhá.

Políbí mě na tvář a pohladí po vlasech. Pevněji mě sevře v objetí.

,,Udělám ti čaj, hned jsem zpátky. Ano?" s těmito slovy se odtáhne a tiše udělá pár kroků ode mě.

,,Nechoď!" kroky utichnou jak se zastaví.

,,Cože?"

,,Nechoď nikam... buď tu se mnou. Prosím.." zašeptám aniž bych se otočila, jen se nahrbím a naslouchám.

Kroky se přiblíží a on mě znovu obejme. Přimhouřím oči a zhluboka se nadechnu vlhkého vzduchu smíšeného s vůní deště a Marca.

,,Vždycky budu s tebou, neboj se.." šeptne a já lehce přikývnu.

,,Bojím se.. ano, to ano. Mám strach že se ti něco stane.. a já nechci aby se ti něco stalo.." řeknu tiše.

,,Nic se mi nestane.." odvětí.

,,To říkala i máma..." zašeptám skoro neslyšně.

,,Chantelle.. neboj se, přísahám ti že se mi nic nestane. Nenechám tě tu na tomhle světě samotnou. Neměj strach." povzdechnu si a kouknu na prstýnek co mi dal.

,,Věřím ti.." špitnu, vezme mě za ruku a propleteme si prsty.

,,Musím jít do práce.." vzdychnu a s Marcovou pomocí slezu z parapetu.

Jdu se přichystat, převléknu se, vezmu si věci, obuju se ale zaseknu se ve dveřích.

Otočím se a vrhnu se Marcovi do náruče. Pevně ho obejmu, tolik pro mě znamená, strašně moc.

Políbím ho, on mi to oplatí, zajedu mu prsty do vlasů. Vůbec se mi nechce pryč.

Zprudka se nadechnu a posmutněle vydechnu.

,,Dám ti vědět až pojedu zpátky domů." usměju se a neochotně vyjdu z domu, pomalu nasednu do auta a nastartuju.

Zamávám Marcovi na rozloučenou a vyjedu z parkoviště, už teď se těším až skončím šichtu a vrátím se k němu.

Tak... z téhle kapitoly jsem zničená.. nebo to není přímo touhle kapitolou. Je to spíš tím, že vím jak to bude pokračovat. A to je ono, žádné překvapení, všechno vím dopředu. :C to mě ničí... :DDD Jsem jak malé dítě.. XD