Lady Darkness

Můj život je reálná noční můra

Média: Killing our memories - Fable

Konečně jsem u našeho domečku. Jsou tři hodiny ráno a já jsem z práce úplně gumová, mám chuť se sesunout na zem a spát.

Dojdu až ke dveřím a vylovím z kapsy klíče, vyberu ten správný a dám do zámku, odemknu.

,,Jsem doma!" houknu a hodím znaveně klíče na botník, nic se ale neozve, žádný pozdrav ani jiná odezva, prostě nic.

,,Haló?" nervózně postupuju dál do domu tichou chodbou až do kuchyně.

Nikde nikdo, ticho jako na hřbitově. Nelíbí se mi to ani trochu. Marc si vždycky pouští rádio nebo Óčko v televizi ale teď? Ani šustnutí.

V obýváku taky nikdo není a na lednici ani na pultu jsem neviděla lístek s tím, že někam jde.

,,Marcu? Jsi doma?" hulákám do ztichlého a podezřele prázdného prostoru domu.

Začnu se pomalu škrábat nahoru do schodů, třeba usnul v pokoji. Klepou se mi ruce i nohy neblahým tušením.

Dveře od pokoje jsou pootevřené, lehce a opatrně do nich strčím a nakouknu dovnitř.

Na zemi uvidím nehybně ležet Marca v kaluži krve. Ztuhnu a mozek mi zakalý neskutečný strach, srdce mi sevře ledová ruka a žaludek se bolestně stáhne nejistotou.

,,Marcu..?? Marcu!! Pro boha!!" vykřiknu zděšeně a vrhnu se k jeho bezvládnému tělu, zdá se že ani nedýchá.

,,Ne, ne, ne!!! Prosím!!!!! Ne!! Tohle ne!!!" lapu po vzduchu, mám panický záchvat.

,,Marcu! Prosím! Neopouštěj mě!!! Potřebuju tě!"

Slzy mi tečou po tvářích a dopadají na jeho bledý obličej. Vtom prudce otevře oči a nadechne se.

Leknutím nadskočím ale mou radost není možno vyjádřit slovy. Okamžitě ho obejmu.

,,Chanty.." zasípe a je vidět že bojuje o každý lehký nádech, nejistě se zamračím a do očí se mi nahrnou nové slzy. Hned vytáhnu mobil a vytočím číslo na záchranku.

-

,,Vy jste kdo? Rodina?"

,,Jsem jeho snoubenka!" zachrčím nedostatkem vzduchu z bolavých plic od hysterického pláče jim do telefonu.

,,Dobrá, pojďte, můžete jet s námi.." povolí mi záchranář.

Cesta byla neskutečně zdlouhavá ačkoli nejspíš netrvala ani deset minut. Celou dobu jsem Marcovi drtila ruku a brečela u toho.

V nemocnici se mě ujala nějaká mladá sestřička s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a dala mi něco na uklidnění.

Moc to ale nepomohlo. Jedině co mě teď zajímá je to, jestli bude v pořádku. Musí to přežít! Prostě musí!

Po několika marných hodinách snahy přestat brečet jsem nejspíš vyčerpáním z pláče, strachu a vypětí a možná i těma práškama usnula, jelikož když jsem se vzbudila, bylo devět hodin ráno.

Šest hodin uplynulo od doby co jsem přišla domů, zjistila co se stalo a zavolala záchranku.

Nechápu proč to udělali, táta je po smrti, proč otravují mě, když v podstatě nemám ponětí o co jim jde? A proč vůbec postřelili Marca??? Vždyť on do toho nijak nezapadá!

,,Sestřičko! Co je s Marcem Pollo?" zeptám se té co se mě po příjezdu ujala.

,,Slečno, je mi moc líto ale.. pacient zraněním podlehl na operačním sále. Upřímnou soustrast." oznámí mi sestra se smutným výrazem.

V tu chvíli se mi zbořil svět. Padnu na kolena nedostává se mi vzduchu a já neslyším nic než svůj rychlý tep a zoufalý boj o nádech.

Všechno je kolem mě jakoby v mlze a hlas sestřičky je jako ve skleněné kouli plné vody.

Zírám na zem a nemůžu.. ne, NECHCI věřit tomu, co jsem se právě dozvěděla.

,,Tohle ne... nemůže, nesmí být mrtvý!!!" vydechnu tiše ale dech mi uvízne v krku, rozhlížím se kolem.

On ne! Prosím! On ne!!!! vrtím hlavou, jako kdybych se chtěla vzpamatovat a probudit ze zlého snu, jen z obyčejné noční můry.

,,Slečno! Slečno!! Musíte jet domů, máte někoho kdo vás odveze?"

,,Tohle není skutečný, je to jen zlý sen!" říkám si stále dokola.

---

Otevřu oči a rozhlížím se po béžové místnosti. Jsem doma, ale jak to? Že by to byl opravdu jen špatný sen?

Vstanu a jdu se podívat a přesvědčit. Bohužel to ale pravda je, rudá krvavá skvrna na koberci v ložnici je toho bolestným důkazem.

Znovu mě popadne záchvat pláče. Došourám se na nestabilních rozklepaných nohách až do koupelny.

Vždycky je tu to něco, co uleví, co to dokáže...

Vezmu si ten kovový plíšek a sednu si na zem. Dlouho tu věc pozoruju, doslova ji hypnotizuju pohledem, dokud se neodvážím k tomu, co jsem původně zamýšlela.

,,Když on, tak já taky..." zašeptám, přiložím žiletku k zápěstí a zavřu oči. Jedním rychlým tahem, doprovázeným malým štípnutím, se dočkám úlevy od té bolesti.

Konečně, teď už to nebude bolet. Nedokážu to, ne bez něj... takže budeme spolu, znovu.

Na tváři se mi rozhostí malý úsměv. O psy i hada se určitě postará Stefan, je vcelku zodpovědný, poradí si s nimi, zvlášť když je teď chvíli hlídal.

Připadám si slabá, cítím jak společně s krví ze mě vyprchává i síla a samotný život.

Opřu se hlavou o zeď a nechám se pohltit hustou temnotou, jež náhle nastala...

Asi mi neuvěříte ale u téhle kapitoly jsem se rozbrečela.. :'( :'D nevím proč musím vždy takhle něco... udělat takovýhle..?? :D