Lady Darkness

Proč se mi nikdy nic nepodaří?

Média: Crying my name - Seven day sonnet

,,Pro Krista! Já jí nechám chvíli samotnou a ona hned tohle!"

,,Už je to víc jak rok, CC..."

,,To je ještě horší!!!"

,,Klid, její stav je stabilizovaný.."

,,Díky bohu!" slyším tlumené hlasy co se mi zdají jako z hloubky pod vodou; vzdálené a nepřesné.

Pokusím se otevřít oči a zjistit co se děje. Párkrát zamrkám a rohlédnu se.

Monotónní pípání je jako bodání nože do mé hlavy. Jsem v nějakém bílém pokoji, jsou tu přístroje a hadičky vedoucí od přístrojů a kapaček ke mně.

Pak je tu parta lidí, kteří mi připadají povědomí. Zhluboka se nadechnu a zkusím se hnout.

To byl ale špatný nápad, okamžitě mě rozbolela hlava a ruka. Ta parta se ke mně hned vrhla, jak zaregistrovali můj pohyb.

,,Už je vzhůru! Probrala se!"

,,Chantelle? Chanty? Jak se cítíš?" lehce zavrtím hlavou a znovu se zkusím posadit, ti kluci mi pomůžou.

,,Já.. jako přejetá parním válcem.." povzdechnu si a v hlavě se mi to začne srovnávat. Vím proč jsem se pokusila spáchat sebevraždu a jsem naštvaná že to nevyšlo.

,,Jdu se zeptat kdy tě pustí." oznámí jeden z nich a odejde. Vidím kapánek rozmazaně a motá se mi hlava.

Znovu se otevřou dveře a přijde ke mně doktor. Prohlédne si mě a pokývá hlavou.

,,Pokud bude pod řádným dohledem, tak bychom jí mohli pustit už dnes. Přeci jen už je tu dost dlouho a její stav je relativně v pořádku." prohlásí.

,,Cože? O čem to mluvíte?" optám se zmateně.

,,Jsi tu už dva týdny. Byla jsi v lehkém kómatu ale probrala ses, což je hlavní." usměje se a odejde s tím že zavolá sestry aby mi pomohly. To se také stane.

,,Pojď, půjdeme." pokyne mi jeden z rozmazaných fleků, stále mám trochu rozostřený zrak.

S jeho pomocí se dostaneme k velkému rozmazanému fleku, který nejspíš bude auto.

Sednu si na přední sedadlo spolujezdce kam mě nanavigovali a skrčím nohy, hlavu si položím na kolena a zavřu oči.

Kodrcání, které poté nastalo, mě pomalu avšak jistě uspává. Otevřu ale oči a zahledím se na krajinu kolem, konečně vidím ostřeji.

Do očí se mi nahrnou nové slzy, rychle je setřu rukávem mikiny co mi navlíkli a tiše popotáhnu.

Kouknu na svou ruku a na prstýnek co mi dal. Je nádherný ale pohled na něj jako kdyby mě zevnitř zabíjel.

Vzpomínky co v sobě uchovává, ty šťastné a neuvěřitelné nezapomenutelné momenty co tak strašně moc bolí když se mi připomene realita.

Další slzy se valí jako splašené a já nemám sílu ani chuť se snažit je zastavit, stejně by se mi to nepodařilo.

,,Marcu.." zašeptám a neudržím tichý vzlyk.

,,Chantelle... je mi to líto. Tak strašně moc líto.." pohladí mě po ruce Chris. Škubnu sebou a kouknu na něj.

Kývnu hlavou a otřu si slzy. Je mi hrozně, úplně příšerně.

,,Děkuju.." vzlyknu přiškrceně. Nic jinýho mě nenapadlo. Nemám sílu na to myslet.

V celém autě kupodivu zavládlo naprosté ticho. Proto bylo ještě obtížnější nebýt slyšet.

Nakonec, přes veškerou mou snahu, se i nepodařilo zůstat vzhůru a usnula jsem velmi neklidným spánkem, plným nočních můr a vzpomínek.

Měla jsem stále špatný pocit že je něco špatně, občas jsem se vzbudila ale nevnímala okolí ani neslyšela žádné zvuky, jen ty hlasy.

Hlasy létaly okolo a stále dorážely na mou oslabenou mysl.

,,Máš to na svědomí..."

,,Je to tvoje vina.."

,,Můžeš za to ty!" šeptají ty hlasy výhrůžně.

,,Já vím.. já vím.." vzlykám tiše.

,,Zemřel kvůli tobě!"

,,Já vím!!! Je to moje vina! Tak mě nechte!!" vykřiknu, následně zaječím a zácpu si uši. Mám pocit že se mi z toho naléhání rozskočí hlava.

,,Už dost! Prosím!!!!"