Vešla jsem. Zahradnictví bylo prázdné nikde ani noha. Očima jsem pátrala po jakékoli známce života. Nikde nic... Až najednou spoza rohu vyšel ten samý zahradník se kterými jsem předešlého dne mluvila.
"Ach dobrý den" rozhodla jsem se navázat konverzaci.
"Dobrý den. Neznáme se?" podíval se na mě přívětivýma očima. Byli modré a hluboké.
Aaa jistě mluvili jsme spolu včera a bláznivě jsem se do vás zamilovala!
"Ne myslím že se neznáme" odpověděla jsem. Vlastně nevím proč jsem mu neřekla pravdu. Včera jste spolu mluvili tak proč si mu to neřekla huso hloupá?
"Potřebovala bych se vás na něco zeptat. Mohu? " začala jsem.
"Ano jistě. K vašim službám slečno" usmál se.
Nadechla jsem se." Dostala jsem dar od muže jménem Pierre. Bohužel neznám příjmení. Byl u něj i lísteček s adresou přímo do tohoto zahradnictví a já bych mu chtěla odpověď předat osobně. Neznáte ho?" S očekáváním jsem se mu podívala do jeho modrých očí.
Dlouho bylo ticho. Zahradník na mě smutně hleděl .. Smutek. Není něco v pořádku.
"Pierre Lepetit již... nežije" pronesl tiše.
"To nemyslíte vážně" vylekala jsem se. "Vždyť mi nedávno asi před týdnem posílal dar!"
"To není možné" nadzvedl obočí zahradník "je už dva roky po smrti."
Ach bože...
"Jak zemřel? " zeptala jsem se nejšťastně.
"Byl nemocen. Tak mladý. Pouhých dvacet let mu bylo."
"To..to je hrozné" vydechla jsem.
"Omlouvám se. Já se nepředstavil" usmál se a podal mi ruku. "Mé jméno je Jean."
"Můžeme si tykat. Já jsem Emily" potřásli jsme si rukou.
Začali jsme se procházet... Zahradnictví bylo nádherné nikde nikdo. Proč jsem měla teda tak blbí pocit? Proč jsem se nedokázala uvolnit a relaxovat? Bůh ví... možná za to může mrtvý Pierre který mi jen tak mimochodem poslal dárek k narozeninám!
Huhuhuuu.... Další kapitola! Komentujte! :))
