Bylo přesně jedenáct hodin ráno když jsme dorazili do Paříže. Právě jsme každá měla šesté lízátko. Měla jsem hlad rozhodla jsem se najít nějaké bistro.
"Mám hrozný hlad!" začala jsem si stěžovat nahlas.
"Minulý rok jsem tu byla a znám tu jedno skvělé bistro." utěšila mě Juli.
"No hurá" oddechla jsem si.
Přicházeli jsme kolem nádherných výloh s drahým oblečením.
"Kde přesně má být ten hotel?" zeptala jsem se když jsme zahnuli už asi za desátý roh. Doplazili jsme se do ulice kde bylo to dlouze očekávané bistro které již z dálky vypadal velmi příjemně.
"No konečně" vdzychla jsem. Dotáhli jsme kufry do bistra a objednali si každá dvojité latte a borůvkový koláč.
"Jsem úplně hotová" řekla mezi sousty Juli. "Nemůžu se dočkat na hotel."
"Hm... potřebuji se pořádně vyspat abych našla toho Pierra" Dopila jsem kávu.
"Bože Em! To tě to pořád neomrzelo? Vždyť ani nevíš kde ho máš hledat. Myslíš jakože se najednou zjeví? Neznáš ho! Neznáme ho! Třeba tu ani není! "
Možná měla pravdu. Třeba mi Jean lhal. Třeba ani žádný Pierre neexistuje!
"Asi máš pravdu. Půjdeme teď do hotelu prospíme se a půjdeme na večerní nakupování!"
Zaplatili jsme a podle mapy jsme se dostali do hotelu
ROYAUME ( v překladu ' království ' ) což mě mírně překvapilo protože královsky rozhodně moc nevypadal. Když jsme vešli do recepce která byla tak příšerně růžová že jsem si až říkala že to není možné.
"Vítáme vás v Království, slečny" pozdravila nás paní s cedulkou MADAME BEUX na svém zeleném kostýmku.
"Ehm.. Dobrý den" vyhrkli jsme.
"Rezervace? " vrhla na nás ironický úsměv.
"Na jméno Emily Febeová pokoj pro dva prosím" řekla jsem spořádaně.
"Jistě tady to máme" vyjekla madame Beuxová když chvíly hledala ve svém růžovém notebooku. "Třetí patro pokoj číslo šedesát dva" Podala nám klíč kupodivu s růžovou cedulkou s číslem našeho pokoje.
Vyjeli jsme dřevěným výtahem s růžovými tapetami až do třetího poschodí kde jsme se zamotali protože patro bylo o něco větší a komplikovanější než jsem si zprvu mysleli.
Když jsem odemkli náš pokoj myslela jsem že se zblázním. Růžová do očí bila tak nesnesitelně že jsme se nakonec rozhodli že sundat růžičkované závěsy.
"V tomhle nevím jestli se vyspíme!" smála se Juli a hupsla na jednu z manželských postelí.
Omlouvám se za to přepínání písma!:)))
