Procházeli jsme se rozkvetlou zahradou a povídali si. Ve vzduchu jsem cítila léto a rozmarýn. Ale ještě něco. Básník by tomu dal jméno lež. Ano sprostá lež která nad námi vysela jako cigaretový dým.
"Jeane" Zastavila jsem se a pohlédla na něj.
"Copak Emily? "
"Nevím proč ale nevěřím ti!"
Dlouhou bylo ticho. Hleděl na mě svýma očima a já cítila jak ho začínám nenávidět! Oči měl plné lži. Proč to udělal?
"Emily... nerozumím ti.." Klepala se mu brada.
"Já myslím že víš moc dobře o čem mluvím..." Neodvážila jsem se mu podívat do očí.
Povzdechl si. "Pierre žije. Dnes odjel do Paříže. Říkal ať ti zdělím že je mrtví. Chce zůstat v utajení a já vůbec nevím proč. Věděl že přijdeš."
"A co ukradený deník?" zeptala jsem se přísně.
Ticho. "Má ho on." řekl tiše.
Bylo mi ho skoro až líto. "Děkuji ti Jeane" hlesla jsem.
Přikývl a bez dalších slov odešel. Dlouho jsem se za ním dívala.
Uděláme si malý výlet do Paříže. Jak ho však najdu? Toť otázka!
