00.00 středa
"Hm...kousek od Versailles mají takový malý hotel. Stojí to... 10 euro na den. Žádný luxus.""
Právě byla půlnoc a já v polospánku hledala kde by jsme se mohli ubytovat. Jednou rukou jsem svírala mobil a informovala jsem Juli.
"Jo to by šlo" řekla Juli která vypadala že je ještě úplně čilá.
"Hele nevadilo by ti kdybych vzala Ty?"
Ty byla malá fenka Juli (bostonský teriér). Byla tak strašně hodná a roztomilá že bylo až nemožné jí odmítnou.
"Jasan!" řekla jsem nadšeně. Já sama jsem psa mít nemohla protože máma měla hroznou alergii na psí chlupy.
Tak jsme se dohodli že když nám rodiče přispějí budeme tam do neděle a pojedeme zítřejším vlakem.
5.00 čtvrtek
Probudila mě melodie "on ira" od zpěvačky Zaz. Jeeee! Abych stihla ten vlak!
Obléknout snídaně zuby sbalit svačinu do batohu a jedeeeeeem! Udělala jsem si ještě dva drdůlky obula si růžové nike tenisky popadla kufr a šlo se na bus. Rodiče mi dali 100 euro jinak jsem si vzala svých 150 euro kdyby něco. Babička se čirou náhodou dozvěděla že jedu do Paříže takže mi ještě v pět ráno volala ať si zajedu pro peníze. Odmítla jsem to s tím že mi jede už bus rovnou na nádraží že bohužel nemám čas.
Juli jsem potkala v autobuse.
"Jeee ahoj!" vykřikla až se spící pán naproti vylekaně probudil. Ty začala štěkat. Byla tak sladká!
Juli měla na sobě boží zelený klobouk modré pončo a džíny. Vypadala skvěle!
"Bude to super!"
Přijeli jsme na nádraží. Všude plno lidí kufrů a odpadků. Vlak přijel přesně včas což bylo překvapivé. Nastoupili jsme a hned jsme se vydali k našemu rezervovanemu kupé.
"Tak co si dáme?" zeptala se Juli a rozvalila se na sedadle.
Zasmála jsem se."Dala bych si colu!"
"Proč ne!"
Vlak se rozjel a v tutéž chvíly k nám vstoupila paní s vozíkem plným jídla a nápojů. "Dáte si něco?"
Objednali jsme si dvakrát coca-colu a deset lízátek.
"Uvidíš že je budeme potřebovat" smála jsem se jejímu nechápavému výrazu.
Cesta byla příjemná. Po kontrole jízdenek z nás opadl stres a začala zábava. Pouštěli jsme hudbu tancovali zpívali jedli (a to nesnesitelně moc) pili a smáli se. Byla jsem ve fakt dobré náladě když nejednou Juli řekla: "Chtěla bych ti něco říct. Je to fakt bezva... Mám kluka!"
Bum a nálada byla fuč. Vy si určitě říkáte ale proč byla fuč vždyť si našla kluka a to je bezva nebo snad ne? Ale jako holku mě přepadla žárlivost. Když nám bylo asi třináct slíbili jsme si že si najdeme kluky dvojčata a budeme chodit každá s jedním. Bylo nám třináct bylo přece jasné že se to nestane.
"A...a jak se jmenuje?" zeptala jsem se.
"Philippe" začervenala se.
"Musíš mě s ním seznámit.
