Pobertové - "Slavnostně přísahám ,že jsem připraven ke každé špatnosti."

Vlkodlak

Když se Remus vrátil z procházky, byl už neviditelný plášť zase v Jamesově kufru pod postelí. Removi bylo líto, že byl na kamarády hrubý, a tak se omluvil. "Kluci. Promiňte, že jsem na tom obědě tak vyjel." Žádná odezva. James, Sirius i Peter leželi na postelích a koukali do stropu. "Fakt mě to moc mrzí." nevzdával to Remus. Stále nic. Ticho. Najednou Remus pochopil o co jde. "Budu za vás celý týden psát domácí úkoly." To byla přesně věta na kterou kluci čekali. "Budiž ti odpuštěno!" zvolal zvesela James a vyskočil z postele. "Ty a nepříjemnej Reme? Co tě to napadá! A ty úkoly pořádně! Ne že nás odbyješ!" smál se Sirius a Remus musel taky. Ušili to na něj. Takže večer ve Společenské místnosti hráli Sirius, James a Peter Tchoříčky a Remus psal domácí úkoly na Kouzelné formule. Nevadilo mu to. Bavilo ho to. Aspoň se chvíli mohl soustředit na něco jiného než na zítřejší úplněk. Když Thoříčky už po páté za sebou vyhrál Sirius, Jamese to přestalo bavit. "S tebou se nedá hrát. Podvádíš!" vztekal se. "Nepodvádím. Ty jen neumíš prohrávat." smál se Sirius s pusou plnou čokoládové žabky, kterou vyhrál. Remus dopsal poslední slovo a udělal za ním tečku. "Mám to. Pojďte si to přepsat." houkl na kluky, když odkládal svůj brk. Kluci se zvedli a každý si od Remuse vzal "svůj" domácí úkol. "Hele, u Petera máš chybu. To kouzlo není Ritumsempra, ale Rictumsempra a není to lekací kouzlo, ale lechtací kouzlo. I mistr Remus se někdy utne, co?" poškleboval se Sirius. "Ale ne, to je schválně, bylo by podezřelé, kdyby měl Peter všechno správně. Tak jsem tam něco schválně pozměnil." "Hej!" urazil se Peter. "Promiň Petere, ale Kratiknotovi by došlo, že jsi to nedělal sám. Navíc tohle by ti mělo na P stačit." hájil se Remus.
(P = Přijatelné, je to bradavické znamkovaní. V = Vynikající, N = Nad očekávání, P = Přijatelné, M = Mizerné, H = Hrozné a T = Troll)
Kluci zasedli za stoly a začali přepisovat úkoly, které jim Remus sepsal.
Začalo se připozdívat a Společenská místnost se pomalu vyprazdňovala. I kluci, jakmile přepsali domácí úkoly a Remus jim je naposled překontroloval, si šli lehnout.

Ráno u snídaně to s Remusem vypadalo podobně, jako minulý den u oběda. Nic nesnědl. Kluci ho ale po včerejší zkušenosti nechali být. I když by si mohli vytrucovat další týden psaní úkolů Remusem. Den probíhal jako vždy. Hodiny byli nudné a učitelé přísní. U oběda do sebe Remus nasoukal pár lžic salátů a potom odešel do nebelvírských ložnic. Jen co Jamesovi, Siriusovi a Peterovi zmizel z dohledu, dali hlavy dohromady. "Takže platí ten dnešek? Budeme ho sledovat?" ptal se James. "Jasně! Tohle fakt není normální. Máme k obědu tady pizzu a on si vezme salát!" kroutil hlavou Sirius. Peter jen přikyvoval.

Když se začalo stmívat Remus se s chlapci rozloučil a odešel z ložnice. Jen co se za ním dovřely dveře, James vytáhl zpod postel plášť. "Tak pojďte! Ať nám neuteče." zavelel James a přehodil plášť přes sebe, Siriuse a Petera. "Můžem?" zeptal se." Ještě chvíli počkej. Petere zatáhni břicho! Nevejdu se sem. Myslím, že mi leze kotník!" stěžoval si Sirius. Když se pod plášťěm rozmístili tak, aby jim žádná část těla nekoukala ven, vyrazili. Společenská místnost byla naneštěstí plná lidí, mezi kterými se museli proplétat. Když prolezli obrazem Buclaté dámy, uviděli Remuse na konci chodby. Zrychlili krok. Kráčeli těsně za ním. Netrvalo jim dlouho, než odhadli, kam míří. Na ošetřovnu. Madame Pomfreyová na něj už čekala. "Dobrý večer." pozdravil Remus. "Dobrý večer, pane Lupine. Půjdeme?" Remus přikývl. Trojice pod plášťěm hořela zvědavostí, kam madame Pomfreyová s Remusem půjde. To se dozvěděli záhy. Madame Pomfreyová vedla Remuse přes školní pozemky až k vrbě Mlátičce. "Tam ale chodit nemáme." šeptl Sirius. "Psst!" šlápnul mu na nohu James. Sledovali, jak si madame Pomfreyová bere do ruky dlouhou větev, co leží pod vrbou, která sebou škube a její větve se ohání všude kolem. Zmáčkne suk na kmeni vrby a ta zkamení. James uznale pískne. Teď mu na nohu šlápne zase Sirius. Remus s madame Pomfreyovou mizí někde pod kmenem Mlátičky. Trojice pod plášťěm na nic nečeká a následuje Remuse a Pomfreyovou pod vrbu. Kamenná skluzavka je vyhodí do kamenné chodby, kde je slyšet jen ozvěna kroků madame Pomfreyové a Rema. Trojice je rychl e následovala. Nějakou chvíli šli kamennou chodbou, než se před nimi objevily nějaké dveře. Madame Pomfreyová je kouzlem odemkla a Remus vešel do místnosti za nimi. "Tak hodně štěstí. Ráno pro Vás zase příjdu." řekla madame Pomfreyová a kouzlem zase zamkla dveře. Kamennou chodbou se zase vracela zpátky k hradu. Kluci se jí museli rychle uhnout z cesty, aby do nich nenarazila. " Co teď? Zamkla ho tam!" zašeptal Sirius. "Zkusíme ty dveře odemknout." řekl James. "Alohomora!" Nic. Žádný účinek. "Jsme v háji!" stěžoval si Sirius, ale v tu chvíli se z druhé strany dveří začal ozývat řev. Nejdříve lidský. Ale potom zvířecí. Bylo to vytí. "Tak a máme jasno." zašeptal James. "Kluci? Nechcete jít radši zpátky? Nemám z toho úplně dobrej pocit." kňoural Peter. " Jo jdeme. Stejně už víme , co jsme chtěli."rozhodl Sirius. Cestou zpátky nebylo ani jednomu do řeči. Nevěděli co si mají myslet. Promluvit se odvážili až v chlapeckých ložnicích. "Proč nám to neřekl?" ptal se Sirius. "Nevím. Třeba nám nevěří." uvažoval James. "Co budeme dělat?" ptal se Peter. "Asi si s ním budeme muset na rovinu promluvit." řekl James. S tímto závěrem ulehli do postelí a unavení a zmatení usnuli.

Byla sobota. Celý hrad ještě spal, ale madame Pomfreyová už byla na nohou a ošetřovala Remuse, pro kterého brzo ráno došla do Chroptící chýše. Tenhle úplněk byl jeden ze slabších. Remus měl jen pár jizviček a chtělo se mu spát. Madame Pomfreyová mu dala vypít pár lektvarů a na jizvy mu dala mast. Po pár hodinách na ošetřovně už mu bylo mnohem lépe a mohl se vrátit na pokoj. Bylo dopoledne. Většina studentů ještě spala. V nebelvírské Společenské místnosti bylo téměř prázdno. Remus tedy nepozorovaně proklouzl do chlapeckých ložnic. James, Sirius a Peter už byli překvapivě na nohou. "Čau. Ty už jsi zpátky?" zeptal se přidušeně James, vypadal docela nervózně. "Jo. A co ,že už jste vzhůru?" ptal se překvapeně Remus. Sirius, James ani Peter nebyli zrovna ranní ptáčata."Dnes je ten výběr do nebelvírského famfrpálovém družstva a tenhle je úplně podělanej." zabručer rozmrzele Sirius a ukázal na Jamese. "To zvládneš! Leeová vždycky říkala, že jsi talent." povzbuzoval Jamese Remus. "Díky." usmál se James. Sirius, James a Peter si Remuse bedlivě prohlíželi. Měl tmavé kruhy pod očima. Byl bledý a na obličeji měl další jizvičky. Remusovi byly jejich pohledy nepříjemné a tak se zeptal "Co je?" "Chceme s tebou o něčem mluvit." soukal ze sebe Sirius. "O čem?" ptal se Remus a začínal mít špatné tušení. "My tě včera sledovali." přiznal James. Remus na ně nechápavě koukal. "Pod vrbu Mlátičku." dovysvětlil James, když se Remus, Sirius ani Peter neměli do řeči. Už tak dost bledý Remus zbledl ještě víc. "Ale..To-to jste ne-nemohli. Nikde jsme vás ne-neviděl." vykoktal Remus. "Mám neviditelný plášť, ale to je teď nepodsta..."nedokončil James, protože ho přerušil Sirius. " Jsi vlkodlak!" Remus svěsil hlavu. "Bál jsem se vám to říct. Chápu, když se mi teď budete vyhýbat." řekl smutně Remus. "Blázníš? Jak tě to napadlo?!" vyvracel mu to James. "Jo! Nás nic jen tak nerozhodí! Jsme přece Poberti! přidal se Sirius k Jamesovi. " Co že jsme?" divil se James. "Poberti. Teď mě to napadlo. Ale zní to hustě, ne? culil se Sirius. " Takže na mě nejste naštvaní?" divil se Remus. "No to si piš, že jsme naštvaní! Věděl jsi o další tajný chodbě do Prasinek a nic jsi nám neřekl!" zlobil se na oko Sirius. Remus se usmál. Měl skvělé přátele. "Pomůžeme ti." ušklíbl se James.