Jdu Za Tebou Sherlocku

•1•

Stál u jeho hrobu. Ruce se mu třásly a z očí mu kanuli horké sloní slzy. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, co Sherlock udělal. Neměl pro to žádný důvod. Nebo ano?

John potřásl hlavou, aby zahnal ty nevysvětlené otázky. Jeho mysl znovu pohltila ta vzpomínka.

John vystoupil z taxíku a rozhlédl se po rušným okolí. Všechno vypadalo stejně, dokonce i nemocnice svatého Bartoloměje byla jako vždycky. Najednou mu zazvonil telefon a on ho zvednul.

Byl to Sherlock. I přes telefon slyšel jak mu z očí museli téct slzy. John se podíval na střechu nemocnice a neurčitě zanadával.

Srdce mu začalo tlouct jako o závod. Byl zoufalý. Nevěděl co má dělat. Snažil se mu domluvit, ale on ne. Bylo to zbytečné. A pak, řekl poslední slova.

,,Sbohem Johne."

Volným pádem se nesl k zemi. Jeho tmavý kabát ovíval Sherlockovo útlé tělo. Jeho černé kudrnaté vlasy, trčeli do všech světových stran.

Mával rukama tak zvláštně, až John doufal v zázrak. Zdálo se, že kdyby párkrát mávnul rukama, mohl by vzlétnout. Mohli by. Ale neudělal to.

John otevřel oči a rozhlédl se po hřbitově. Zdálo se mu, že něco zaslechnul. Něco jako nepatrné šustnutí. Musel tu stát a utápět se v myšlenkách snad hodinu.

Znovu pohlédl na náhrobek a otřásl se, jenže ne zimou. Mělce dýchal a znovu se snažil udržet ty nevděčné slzy plné bolesti.

Nervózně pootevřel rty, nebyl si jistý, jestli to nebude zbytečné, ale nakonec se to odvážil říct. Vydechnul a zrakem zaúpěl na studeném, černém náhrobku.

,,...Jenom ještě jednu věc. Ještě jeden zázrak Sherlocku...Pro mě. Přestaň být mrtvý... Mohl bys? Jen pro mě. Prostě přestaň. Přestaň-"

Hlas se mu zlomil a on už nebrečel. Vzlykal. Při každém vzlyku se držel aby se nezhroutil. To místo, kde doteď měl srdce, se pomalu ale jistě hroutilo. Celé jeho tělo se hroutilo.

Dopadl na kolena a uslzené tváře si dal do dlaní. Pořád tam usedavě plakal. Na nic jiného se nevzmohl.

Nevěděl co má udělat. Nevěděl co by měl udělat. Jediné co věděl bylo, že s Sherlockem zemřel i kus jeho srdce, jeho duše. Jeho mozek najednou nemohl racionálně myslet. Nemohl vůbec myslet.

Jeho nohy ztěžkly, a on se nemohl zvednout ze země. Pořád se nepatrně třásl, srdce by mu mohlo vyskočit z hrudi. Tedy za předpokladu, že na tom místě nějaké srdce ještě měl.

Ahoj! Měla jsem v úmyslu z toho udělat jednorázovku, ale asi to rozdělím na pár kapitol. :)

Tenhle příběh, je hlavně o naději a o tom, jak se oba dva cítili, co k sobě cítili.

Doufám že vás první, trochu shrnoucí kapitolka aspoň trochu zaujala, další vydám do pár dnů :))

Uvítám komentáře všeho druhu.

Btw. vím že to bude mío málo přečtení, ale už dávno jsem to chtěla napsat :D

Zatím!