Jdu Za Tebou Sherlocku

*12*

Najednou se mu pohla hruď nádechem. Sherlock ho v šoku pozoroval a chytil jeho zápěstí, na kterém ucítil puls.

Ještě žije.

Sherlock rychlostí blesku zvednul hlavu. Ulicí se prodíralo pár lidí a utíkalo jeho směrem. Nejspíš tu každou chvilkou budou i doktoři.

,,Žije! On pořád dýchá! Pomocte mi někdo!"

John se mu v náručí pořád nehýbal, ale Sherlock věděl, že to bude dobré. Věděl , že se uzdraví.

,,Miluju tě, Johne Hamishi Watsone. A doufám, že až se uzdravíš, tak budeš znovu se mnou."

Najednou se všechny okolní zvuky ustálili. Sherkock ničemu zrazu nerozuměl. Svět začal být tmavší, dokud nepřešel do černého. Nic neviděl, ani necítil půdu pod nohama.

***

,,Sherlocku! Sherlocku!"

Zvuk bratrova hlasu se tím černem prodral. Sherlock pootevřel ztěžka oči a uviděl bílou barvu všude kolem co mu pomalu vypalovala sítnice. Bolestivě zaklel a znovu oči přivřel.

,,Sherlocku, jsi už konečně při vědomí?"

Jen zabručel v souhlas a dlaněmi si přikryl tvář.

,,Kde..."

Hlas měl tichý, hrubý a mírně rozechvělý.

,,Co kde, Sherlocku?"

,,Kde je?"

Kdyby v pokoji nebylo takové ticho, tak by ani Mycroft neuslyšel jeho šepot.

,,Kdo?"

,,John."

V ten moment se Mycroftovi oči zaleskli. Odvrátil od mladšího bratra pohled. Ústa měl stále pootevřená, překvapením, možná strachem.
Byl beze slov. Nevěděl co by na to říct. Nakonec polkl, protřel si zpocené dlaně a snažil se, aby se mu nechvěli.

Když se Mycroftovi oči znovu zaměřili na Sherlocka, byli plné obav. Zavřel je, a když se Sherlockovi podíval do očí, tak to konečně vyslovil.

,,John Watson je mrtvý. Zabil se Sherlocku. Skočil ze střechy. Byl jsi u toho. Tys našel jeho mrtvolu a pak jsi ji nechtěl pustit. Vzpomínáš si?"

A v tu chvíli se mu to všechno vybavilo. I ty nejmenší detaily. Znovu pocítil v hrudi tu těžkost, tu nesnesitelnou bolest ztráty. Vzpomněl si, jak Johna nechtěl pustit. Jak na něj doktoři řvali, že ho musí pustit.

Ale Sherlock to nedokázal. Pořád držel tu mrtvolu ve svém náručí, jako by ji pustit znamenalo navždy opustit, což vlastně i znamenalo. Poslední co si pamatoval bylo jak mu jakýsi muž v bílém plášti zaráží ostrou jehlu do krku.

Slzy se vláčeli po jeho tváři bez jediného výrazu. Sherlock totiž nedokázal jakkoliv vyjářit svou momentální psychickou bolest, která ho zabíjela. Byla všude. Ani slzy ji nedokázali očistit. Sherlock zatnul své uzké prsty do vlasů až mu zbělali klouby. Z jeho úst se nedobrovolně vydral ohavný zkroušený a přidušený vzlyk který zněl jako bolestivý výkřik.

Mycroft se při tom až animálním zvuku přiblížil k bratrově posteli a jemně mu stiskl rameno v uklidňujícím gestu.

Sherlock při tom doteku sebou trhnul a hbitě se posadil. Mírně se mu zamotala hlava, ale Sherlock to úplně ignoroval.

,,Sherlocku okamžitě si zase lehni. Nejsi připravený jít ven, navíc by ti mohlo něco být."

Mycroft poklusem oběhl postel, jenže Sherlock byl rychlejší. Klopýtavě se vydal na rušnou chodbu. Utíkal, nohy se mu se mu motali jedna za druhou. Slzy dopadali na studenou nemocniční podlahu. Všechno bylo špatně. Tohle se nemělo stát.

Salom přátelé!
Ano, určitě mě všichni nesnášíte, takže asi nebudeme přátelé... No, měla jsem menší přestávku...(menší?!) ale měla jsem toho moc.. Navíc jsem si někoho našla, takže i tahle osoba se na tom částečně podílí... A teď bych měla (nevim jak často, ale už to nebude jedna kapitola za několik měsíců, nebojte :D)
Jo, a tenhle příběh nedopadne až tak špatně... nebojte! (No ... "dobře"... svým vlastním způsobem "dobře"...)
Jdu psát dalšího Sherlocka, takže se můžete těšit a brzo tu bude ůplně celý nový Unilock, takže to bude menší příběh který jsem o prázdninách psala s Jimmym, můžete to brát jako omluvu. 

Zatím se mějte, a nepište tolik výhružných komentářů, je to celkem děsivé...:D

Navíc ještě chci poděkovat za všechny votes a komenty!! jste úžasní!! :*