Dcera Ďábla

KAPITOLA 7

Po týdnu

Liz

Anna s Willem spolu pořád nemluví. Už mně to celkem štve. I Emily se ptala proč spolu ti dva nemluví. Pokaždé když jsem se jednoho nebo druhého zeptala, vždy odpověděli stejně ,,nic se nestalo".

Na Apríla jsme si ztěch dvou udělili srandu, ale dopadlo to tak že se Anna Willovi vyhýbá. Nevím jak on, ale En je poslední dobou divná. Skoro nic nejí, málo kdy se směje a maluje děsivý obrázky. Nechodí ven a dokonce se ji zhoršily i známky ve škole. Asi jsme to tím žertíkem ještě víc podělaly.

A to jsme si mysleli, že spolu zas začnou mluvit. Já už vážně nevím co mám dělat a nejsem jediná. Tom a Emily jsou z nich na prášky a já zachvíli budu taky.

Vzala jsem mobil ze stolku a pohodlně se svalila do postele. Chvíli trvalo než se mi načtl mesenger, jakmile se to povedlo, napsala jsem jak Emily tak Tomovi. ,,Za hodinu na náměstí, u kostela. En a Willovi ani slovo!"

Nečekala jsem na jejich odpovědi, neměla jsem moc času. Pokud tam máme sraz za hodinu už teď jsem měla vycházet z domu. Rychle jsem se přévlékla s těch pohodlných tepláků do ryflí. Na tričko nebyl čas, takže jsem si musela nechat to co mám. Popadla jsem bundu, mobil a co nejrychleji utíkala po schodech dolů.

V kuchyni mně zastavil En. Vypadala celkem normálně, teda až na vlasy, připadalo mi že stmavly. Hmm..asi se mi to jen zdá. Položila skleničku s džusem na linku, zkoumavě si mně prohlédla. „Kam jdeš?"

Co ji mám sakra říct, přece jí nemůžu povědět o srazu s Emily a Tomem. Rychle něco musím vymyslet. „No, já mám rande s jedním klukem. A jdu pozdě takže čau." to sem musela říct zrovna tohle. Jakoby mně nemohlo napadnout něco jinýho. Ryhle jsem běžela do chodby kde sem si obula boty.

Slyšela jsem jak En jde mím směrem, tak jsem radši vypadla. Vytáhla jsem si mobil s kapsy a podívala se co odepsali.

Tom: Jo jasně, ale proč?

Emily: fajn, ale proč?

Liz: ok. Otázky si nechte na potom.

Zamkla jsem mobil a přidala do kroku. Po cestě jsem přemýšlela jak to uděláme aby se ti dva usmířily. Nemohla jsem na nic přijít. Kamkoliv kam by sme je zavedly, by bylo špatný místo. A taky by asi poznaly o co se snažíme.

Ti dva byli docela chytří ikdyž tyhle věci jim moc nedocházeli, obvlášť En ne. Něco jsem ale vymyslet musela. Kdybych přišla před Emily a Thomase bet nápadu, vypadala bych jak blbec.
Autobus byl skoro prázdnej teda až na pár lidí. Cestou tam jsem taky nic moc nevymyslela.

Emily s Thomasem už byli na domluveném místě. O něčem spolu mluvili. ,,Ahoj." křikla jsem na ně z menší dálky. Okamžitě se na mně podívaly. „Ahoj" okřikla mně Emyli a hned po ní i Tom.

„Takže proč tady jsme?!" zeptala se mně Emily tím svým zvýdavým hlasem.

,,Nechce te to radši probrat někde v cukrárně? Bude to na dýl." navrhla jsem, nejen proto že to musíme pořádně probrat, ale taky kvůli tomu že se mi nechtělo stát na tom slunku. Za poslední týden bylo docela vedro. Myslím že už pár dní nezapršelo, což dobře i špatně.

,,Proč ne. Stejnak se mi nechce být na tom slunku." konečně to někdo taky řekl. Už sem se bála že řeknou že chcou být tady. Ale Tom mně zachránil.

Vydali jsme se do nejbližší cukrárny, která bylo kolem. Když jsme vešly n zacinkal zvonek, jak já tenhle zvuk nesnášela. Posadili jsme se ke stolu u okna. Tom s Emyli se na mně podívali. Ty jejich výrazy byli za moc.

Emily se tvářila jako kdyby právě někoho zabíjela se zvednutým obočím. A Tom se tvářil jako že přemýšlí, ikdyž vipadal spýš jako ožralá antilopa.

„Dáte si něco?" zeptala se nás servírka nebo něco takovýho. Všichni jsme si objednali zákusek a nějaký to pití. Hned jak ta baba odešla se začaly ptát.

„No takže proč tu jsme?" zeptala se Emily. Protočila jsem oči v sloup a pověděla jim co mně napadlo.

„Dobře, ale co když nebude chtít jít?" popravdě?! Na tohle jsem nemyslela.

„Prostě ho nějak přesvěč. A ty Emily musíš přemluvit En." doufám že to výjde. Jinou šanci už asi mít nebudeme. Stejnak mně ze všeho nejvíc zajímá to proč se spolu nebaví.

„A proč já? Ty s ní bydlíš, nebylo by to jednoduší?" ptala se Emily a dělala ze sebe chytrou. No jasně že by to bylo jednoduší, ale pak by ten plán nevyšel.

„Ne! Ty ji musíš přesvečit a dovíst ji tam. Jinak to nevíjde." kývla a pochvíli nám doneska objednávku.

,,Dobře. Takže dneska ve čtyři tam." řekla jsem když jsme odešly z cukrárny. Oba přikývli na souhlas. Pak už si šel každý sám po svých.

Tom

Hned jak jsem přišel dom jsem napsal Willovi a čekal až si to přečte. Doufám že to víjde. Už mně nebaví že Will s En nemluví. Popravdě mi to leze na nervy.
Will už skoro přestal normálně uvažovat. Každou chvíli se s někým musí poprat. Ať mu ten dotyčný něco udělal nebo ne.

Will: Dobře, ale co tam budem dělat?

Tom: To uvidíš tam. Neboj nic hroznýho to není.

Will: Fajn a v kolik tam mám být?

Tom: O kolo čtvrté. Teď už musím jít. Uvidíme se tam.

Will: ok

Okamžitě jsem napsal Liz že tam Will bude a šel jsem se najíst. Měl jsem docela hlad, ikdyž jsem měl asi před hodinou zákusek.

Za tři hodiny se má náš plán uskutečnit. Jsem z toho nervózní. Co kdyż se to nepovede. Co potom? Ti dva by spolu už v životě nepromluvili. A co hůř svoji zlost by si vybíjel na mně a na všech co ho jen trochu naserou. To jsem si vážně nechtěl představit.

Emily

Jak mám sakra donutit En aby semnou šla. Ta její tvrdohlavost je hrozná. Ona aji kdyby hořelo a já jí řekla ať skočí, tak by zůstala stát na místě, nebo by rovnou šla k tomu ohni. Vážně si občas myslím že je totální magor.

Už půl hodiny přemýšlím jak ji k tomu donutit. Zatím mně ale nic nenapadá. Dneska jsem se měla sejít s Viktorem, ale kvůli En a Willovi jsem to odložila na zítřek. Viktor je fajn. Mám ho hrozně ráda, a trvalo mi než jsem mu to řekla. Bála jsem se toho co řekne. Ale jak jsem později zjistila, taky jsem se mu líbila.

Viktor asi o kousek vyšší jak já. Hrozně se mi líbí jeho delší hnědé vlasy a hnědé oči. Je hubenej a hraje basketbal. Už párkrát jsem se byla podívat na jeho zápasy. Vždycky vyhráli. Říkal že jim nosím štěstí, protože předzím než jsem začala chodit na jejich zápasy tak vždy prohráli.

Na jednou mi zacinkal mobil. Zpráva od En. A co teď. Vůbec nevím co jí mám napsat. Otevřela jsem zprávu ve které stálo pouze "ahoj".

Emily: ahoj. Jak se máš?

En: fajn a ty?

Emily: ujde to, hele nešla bys semnou ve čtyři ven? Ale ještě předtím by jsme někam šly, musím si ještě něco zařídit.

Chvíli neodepisovala, což mně vystrašilo. Třeba ví o co jde. Ne to nemůže jak by se to asi dozvěděla.

En: jo půjdu, stejně nemám co na práci.

To sem si oddychla. Spadl mi kámen ze srdce. Fakt jsem se bála že o tom ví. To by nás pak nenáviděla.

Emily: dobře tak před čtvrtou u náměstí.

En: ok

Okamžitě jsem napsala Liz že En tam bude. Odepsala že Will taky dorazí. Třeba se to povede.
Odhodila jsem mobil zpátky na stůl a šla říct tátovi že pak půjdu pryč.