Dcera Ďábla

KAPITOLA 19

Omlouvám se, že jste museli čekat  týden na novou kapitolu, poslední dobou nemám moc chuť ke psaní tak doufám že teď se to trochu zlepší.
Snad se vám nová kapitola bude líbit.

Anna

Snažila jsem se  od něj držet dostatečný odstup. Vždy když bylo mezi námi dvěma velké napětí, musela jsem se vzdálit. Také jsem se snažila krotit své pocity a myšlenky. Jenže neúspěšně. Kamenný výraz v mé tváři, byl jistota.

Přitahoval mně. Až moc. Jeho osobnost vyřazovala určité věci, které mně dokázali fascinovat. Jenže i chyby tu jsou. Jediný problém je, že mi nevadí. Smířila jsem se s jeho tvrdohlavostí, odtažitostí a vším ostatním.

Jenže je to princ. A královna Aurora není zrovna nadšená z mé maličkosti. To že mně chce popravit, nevím z jakého důvodu, mně ale nějak nevyvedlo z míry. Spíš než to, že je Lukas princ. Tím pádem mám další důvod, k tomu se od něj držet dostatečně daleko.

Zvlášť se mi zamlouvá to, jak si myslí, že je tajemný a nenápadný. Jenže pro mně je přesným opakem. Když se mně zeptal, jestli se ne půjdeme projít, přesně jsem věděla kam půjdeme. Nevím jak ale cítila jsem to. Hlava mi říkala že jdeme sem. A měla pravdu.

Jediné v čem jsem se pletla bylo Lukasovo chování. To jak řekl matce, že nejsem taková zrůda jak říká a taky to jak mně políbil. To vše mně naprosto zaskočilo. A nejvíc ze všeho to jak mně objal, i když jsem ho k sobě přitiskla jako první, utěšil mně z paniky z odporně slizkého skřeta.
Cítila jsem se u něj v bezpečí.

Jenže já se od něj měla držet dál. Ta pusa. Byla to chyba, nic z toho se nemělo stát. Nevím kdo doopravdy je, natož kdo jsem já.

Hned jak Lukas odešel, vrátila jsem se zpátky k malbě. Má ruka jezdila po papíře sama. Přesně věděla jak. Každý rys tváře, pečlivě zaznamenala. A právě inkoust byl nejlepší na vyplnění jeho tmavých očí. Každý vlas a znaménko byly naneseny tak aby přesně odpovídaly.

Obrázků jsem načmárala celkem pět, než mi došel inkoust. Lahvička sice nebyla prázdná, ale jakmile se mi převrhla na šaty, tak ano. Vzdychla jsem a snažila se posbírat kousky kádinky, která se roztříštila o zem.

Klekla jsem si a hledala střepy. Když jsem nějaký našla položila jsem ho do dlaně. I kdybych si o ně měla pořezat ruce, bylo by mi to jedno. Od momentu kdy jsem se probudila a vyšli z pokoje, kde jsem potom uviděla tváře, cizí tváře, cítila jsem se jako z kamene.  Žádný pocit, prostě nic.

Dál jsem sbírala na kousky roztříštěnou lahvičku od inkoustu. Rukou jsem přejížděla po ledové podlaze, sem a tam. Jediný způsob jak najít všechny.

Najednou jsem ucítila jak se mi motá hlava. Zatmělo se mi před očima a naposled  jsem vydechla. Pak už jsem cítila jen náraz na ledovou podlahu.  Bolest jako takovou jsem skoro vůbec nevnímala. Jediné co jsem si jakž takž uvědomovala byla neskutečná bolest hlavy.

...

Ocitla jsem se v nějaké tmavé místnosti. Nikde nic. Jen tma. Nešlo vidět ani na jeden krok. Pomalu jsem se sesunula k zemi.  Opřela jsem se o zeď, kterou jsem nahmatala levou rukou, ještě předtím než sem si sedla.

Víčka na očích se sama sklopila a moje mysl se přenesla bůhví kam.
Ostré světlo mi vypalovalo oči z důlku, bylo to nepříjemné, ale nic se s tím dělat nedalo.

Les. Všude byly stromy jak listnaté tak jehličnaté, keře i pár druhů rostli a plevelů. Půda byla vlhká, od neustále padácích kapek deště. Které se z oblohy snášejí jak pírka.