Dcera Ďábla

KAPITOLA 25

William

,,Kam jdeme?" zeptal jsem se jakmile jsme došli na rozcestí a on místo toho aby šel za mnou směrem k jezeru, se vydal na druhou stranu.

,,Před tím než se vydáme na Alrakis, potřebuju se ještě někde stavit." řekl a ani se na mně nepodíval pokračoval dál v cestě.

,,Kde?" vypadla ze mně další otázka.

,,To uvidíš."

,,Chci to vědět teď!" stál sem si za svým a ani se nehnul z místa. Zajímalo mně kam jdeme. Taky to určitě zdrží naši výpravu a já nechci riskovat že přijdeme pozdě a Liz bude někde ležet mrtvá.

Okamžitě jsem musel za třepat hlavou. Jen na to pomyslet, mi stačilo k tomu aby mi bilo blbě. Ani si nedokážu představit, že by někdo z mích přátel umíral. Thomas, Emily, Elizabeth a Antony, nevím jak bych skousl se dívat nebo jen myslet na to že už prostě nejsou.

Tony se zhluboka nadechl, ale nic neříkal. Jeho chůze se zpomalovala až nakonec zastavil. Neotáčel se. Jenže já poznal, že teď sám sebe přemlouvá, aby to řekl. A o to víc mně zajímalo kam ještě potřebuje jít. Jestli to není hodně důležitý, vykašlu se na něj a půjdu sám.

,,Jdeme za...." odmlčel a nabíral odvahu mi to říct. Přece to nemůže být tak hrozný ne? ,,Jdeme za Lukasem." řekl tak rychle že mu skoro nebylo rozumět. Jenže to jméno na L, se přeslechnout nedalo. Asi jsem se spletl, když sem si myslel že to tak hrozný být nemůže.

Vztek nastoupil okamžitě. Zatnul jsem zuby. Cítil jsem jak mi vře krev a mé nehty se zabodávají hluboko do kůže, až s ní vytékají pramínky krve. Tony se na mně otočil, chvíli jen tupě hleděl do země, ale jakmile na ni dopadli první kapky krve, vzhlédl.

Proč?! Proč zrovna za ním??!!!! Jako by nestačilo, že mi ničí život už tak, teď ještě kvůli němu přijdeme pozdě na pomoc Liz! To snad nemůže myslet vážně! Nejradši bych někoho zabil!!
Moje podvědomí křičelo tak moc, že mi málem rupla hlava.

Potřeboval jsem ten vztek nějak dostat pryč z mého těla. A jediný způsob který jsem považoval za vhodný, bylo mlátit pěstí do kmene stromu. Což jsem následně i provedl.
Prvních pár úderů jsem nic necítil a kdyby mně Tonyho ruka nezastavila už bych ty své asi neměl.

Nevím jak, ale od stromu jsem se přesunul k obrovskému šutru, o který bych si zlámal asi obě ruce. Měl jsem namířeno přímo doprostřed a kdyby mě nezastavil, vší silou bych do něj narazil.

,,Pusť mně!!" řval jsem po něm. Ale on ne a ne povolit sevření mích zápěstí. Máchal jsem sebou do všech stran. Kopal jsem nohama jak malí dítě. Ale mnohem větší silou. Ne jednou se mi stalo, že pod náporem vzteku jsem se přestal kontrovat. A tento moment nebyl vijímkou

„Pustím tě až se uklidníš." řekl a vypadal že mu dávám, co zabrat. „Hlavně dýchej."pokračoval, když jsem se nechtěl uklidnit. Stejně jsem ho nakonec poslechl a zhluboka dýchal.

Když jsem se částečně uklidnil, pustil mně. Ohledně En jsem byl z city vždy úplně mimo. Nezvládal jsem to jen tak. Vše co s ní jen trochu souviselo, se mne dotýkalo. Nikdy jsem nezvládal držet city k ní na uzdě, tedy jen když to nebylo v její blízkosti. Když ano, snažil jsem se být v klidu a nedávat nic najevo. Nechtěl jsem o ni přijít.

Uděla jsem pár kroků dozadu a zadíval se na svoje ruce.

Klouby byly celé od krve a kůže na nich nebyla skoro žádná. Ale bolest jsem necítil. Jediné co jsem tak nějak vnímal bylo to jak mi buší srdce a krev jak se zběsile vaří v mém těle. Znovu jsem se nadechl a vyhledal pohledem Antonyho. Oči sem přivřel až úplně do úzkých štěrbin a obočí nakrčil co nejvíc to šlo.

,,Proč? Proč za ním?!! Proč za tím, co...." začal jsem vztekle ale nakonec se mi hlas zlomil a já se svalil k zemi. ,,co mi unesl holku?" řekl jsem téměř ne slyšitelně a opřel si lokty o kolena.

Vztek vystřídala zlost a strach. Strach že se jí něco stalo. Přeci jen Tony ještě předtím než jsme odešli, řekl, že jsme ji ztratili. Snažil jsem se dělat že mně to nezajímá a dařilo se mi to teda až do teď.

,,On ji neunesl." řekl Tony tiše. Jakoby nechtěl abych to slyšel, ale musel to říct. A mně jeho slova neunikla. Okamžitě jsem vystřelil pohledem na kamaráda a sledoval jak se pomalu loudá směrem ke mně a sedá si na zem.

,,Jak to myslíš?" další otázka co ze mně vystřelila jako šíp. Vytřeštil jsem na něj oči. To sním jako šla dobrovolně? To by neudělala. Nebo ano?! Zděsil jsem se.

,,Byl jsem u toho když odcházeli." řekl. Myslel jsem že tím to končí ale on se najednou rozvyprávěl. ,,Nemohl jsem spát a tak sem šel dolů. Anna seděla u okna a něco na něj čmárala, chtěl jsem jít dál, ale pak se tam objevil Lukas a já radši zůstal ve stínu na schodech. Díval se na ni tím jak on se ještě na nikoho nedíval. Byl mimo stejně jako když ji uviděl když se probrala.

Zdál se mi tak normální. Zamilovaný. Chvíli se na ni díval ale pak když se chystal odejít, řekla mu Ahoj. Netušil že si ho všimla, ani já jsem to nevěděl. I když byl jak v tranzu, otočil se na ni.
Ona byla pořád otočená k oknu. Chvíli nikdo nic neříkal.

Lukas, on byl úplně nemožný, nemohl jsem v tu chvíli uvěřit, že ho tak nehorázně znervózňuje. Vážně jsem ho takhle ještě nezažil. Pak spolu krátce mluvili, dokonce se na něj i podívala. Pak se jí Lukas zeptal, jestli se nechce projít. Myslel že odmítne ale ne. Ona řekla "dobře".

Lukas se otočil a šel, hned za ním šla Anna. Pak se ho, ale zeptala kam půjdou. To ho trochu vykolejilo a on zastavil. A aniž by si toho Anna všimla šla dál, dokud do něj nenarazila. On ji okamžitě chytil. A tak tam na sebe zírali, En se mu omlouvala, ale Lukas vypadal že mu to vůbec nevadilo. Pouze se na ni usmíval a bez jediného slova tam stáli v objetí, dokud jsem tam nevtrhl.

Věděl jsem kam s sní má namířeno. A taky, co k ní cítí, i když se to snažil potlačit. Nakonec ze sebe Lukas něco vykoktal. Než se však stačil odebrat pryč. Řekl jsem, že s ním potřebuju mluvit. Anna počkala venku. A nakonec za ní odešel i Lukas." skončil své vyprávění Antony a sledoval jak se tvářím.

Popravdě. Já nevím. Nevím, co si o tom mám myslet. Tony mi právě zlikvidoval všechny naděje vůči Anně, co jsem kdy měl. A jestli ji Lukas, ani to nedokážu říct. Jen ta představa, že ji má rád a ona asi jeho, mně děsí a ničí zároveň.

,,Dobře." řekl jsem. A Tony nebyl jediný koho ta odpověď zaskočila. I já sem z toho byl v šoku. ,,Jenže to pořád nevysvětluje kam jdeme a proč zrovna za ním." můj hlas byl až děsivě klidný.

,,Lukas jako princ by mohl vědět, jak se dostat přes jezero."

,,P-princ?!" zopakoval jsem po něm. Lukas a princ nesmysl. No vlastně teď už vážně pochybuji, že něco z toho, co si myslím, že není nebo nemůže být pravda, je lež.

,,Sakra. To jsem říct neměl. Kruci." šeptal si pod nos Tony. Nakonec mi však vše vysvětlil, teda skoro vše to nejdůležitější, co sem potřeboval vědět zatajil.

Šli jsme už pár hodin. Potichu, bez jakéhokoliv slova. Šly jsme pořád po zaprášené cestě, míjely jsme stromy, louky a pastviny. Přešli jsme kopce i řeky. A to vše v doprovodu mé mysli. Ve které není chvíle, co bych nepomyslel na to všechno, jenž se odehrálo za ty dny, co tu jsme. Anna se mi objevovala pořád před očima a Lukas jakbismet.

Jediná myšlenka, mně však hnala dál. Ta jediná na, které teď doopravdy záleželo. Musíme najít Liz. Celou a bez nějakých zranění. Hlavně ať se všichni dostaneme zpátky domů živí. Zpátky do našeho světa za rodinou a kamarády. Do světa bez Lukase.