Jmenuji se Anna Williamsová. Jsem úplně normální středoškolačka. Teda jsem si to aspoň myslela.
Vše se začně kazit od smrti Amandy. Jak můj život, tak i má duše. Která tak jaksi ani nepatří do tohoto světa.
„Čas tam a tady plyne různě. Většinou ve...
Díval jsem se na ni a ona na mně. Ani jeden jsme nemluvili. Jen jsme na sebe hleděli, jako na něco co není reálné. Jakoby jsme každou chvílí měli zmizet a už se nikdy ne potkat. To jsem ale nechtěl. V tomhle okamžiku bych vydržel klidně roky. Jen bych se díval do jejích hnědých očích a ona do těch mích. Už by to ani nemohlo být lepší.
Jenže zrovna když jsem si myslel že to jen tak neskončí, ona se zvedla a přešla pokoj. Zastavila se až u dřevěného stolu, ze kterého z jednoho s šuplíku na pravé straně vytáhla pár listů na žloutlého papíru, který v této době byl nejlepší jaký jsme měli. Dál si vzala kádinku s inkoustem a brk.
S tímhle odešla na balkon. Netušil jsem na co to potřebuje a ani jak věděla kde tyto věci jsou. Zjišťovat se mi to nechtělo. Jen škoda že musela jít zrovna teď. Moje odvaha pomalu klesala, dokonce jsem ani nebyl schopný za ní jít.
Pozoroval jsem ji přes velké okno, hned u dveří, které nechala otevřené. Inkoust měla položený na velké římse, stejně tak papíry. Na nichž se už objevili první stopy po barvě. Vypadalo to jako by něco kreslila. Bohužel jsem neviděl co. Zakrýval si tvorbu rukou, nevím jestli záměrně tak, abych neviděl nebo to byla pouze náhoda a ona ji neměla kam jinam dát.
Pravou rukou lehce jezdila po papíře. Dělala různé tahy do všech stran, k nimž patřili točivé nebo rovné. Hrozně by mně zajímalo co tam čmárá. Ještě chvíli jsem seděl a pozoroval ji. Už jsem si stoupl že za ní půjdu. A při prvním kroku jsem zakopl. Spadl jsem na zem až to prásklo.
Ať to neviděla. Prosím. Modlil jsem se, ale nepomohlo to. Jasně že to viděla. Slyšel jsem kroky a pak už jsem viděl její nohy. Stála kousek ode mně. Určitě se mi smála. Takovéhle štěstí můžu mít vážně jen já.
,,Jsi v pořádku?" ona se ne smála. Její hlas byl trochu starostlivý a zároveň tak odtažitý. Klekla si vedle mně a podala mi ruku. Podíval jsem se na ni. Pramínky vlasů jí padaly do obličeje, a na tváři měla menší úsměv. Oči jí zářily jak dvě prskavky. Byla nádherná, zato já momentálně musel vypadat hrozně.
Chytil jsem se její ruky a společně jsme se zvedly. Najednou jsme se znovu ocitli v momentě kdy nás od sebe dělí pár centimetrů a možná ani to ne. Usmál jsem se na ni. Nemohl jsem si pomoct. ,,Děkuji."
Pouze kývla hlavou a už se mně pouštěla. Chtěla zase odejít. A taky se jí to povedlo. Vrátila se z pátky na balkon ke své rozdělané práci a já zase jako tupec zůstal stát na místě. Tohle mi dělala pořád. Pokaždé když jsme se ocitli v téhle situaci a byly obličeji těsně u sebe, ona odešla.
Normálně by mně to vytočilo, ale u ní jsem se nad tím pouze pousmál. Jenže už mně taky nebavilo že mně tu pokaždé nechá. Zhluboka jsem se nadechl a šel k ní. Nebyl jsem ani u dveří a ona se otočila mým směrem. Jakoby věděla že jdu za ní.
Došel jsem těch pár kroků a zastavil přímo před ní. Naše obličeje od sebe zase byly vzdálené pár centimetrů. Hleděli jsme na sebe a já v ten moment přesně poznal že se chce otočit a dál se věnovat výkresu.
Když už se otáčela, chytl jsem ji za ruku a přitiskl jsem ji k sobě. Zahleděl jsem se jí do očí a ona mně. Následně jsem spojil naše rty. Tu chvíli jsem si užíval jako nikdy. Ani ona se ode mně ne odtrhla. Což mně potěšilo. Dokonce jsem cítil jak se usmívá.
Náš polibek, ale netrval moc dlouho. Přerušilo ho hlasité klepání na dveře. Myslel jsem, že toho kdo stojí za těmi dveřmi, snad zabiji. Chtěl jsem to ignorovat jenže klepání neustávalo, ba naopak, jen zesílilo.
A právě to mně donutilo se od Anny odtáhnout. ,,Promiň." zašeptal jsem jí do ucha a šel se podívat kdo klepe na ty zatracený dveře. Ohlédl jsem se na ni a musel se znovu usmát. Stála ke mně zády a malovala tu svou kresbu. Musím se podívat co maluje. Hrozně mně to zajímá.
Ale teď pro mně bylo hlavní, zjistit co je tak důležité že mně někdo ruší. Otevřel jsem mohutné dveře. Musel jsem se zamračit, když jsem uviděla známou tvář.
,,Co chceš Engelberte?"
,,Doufám že neruším." řekl matčin sluha, tím jeho dotěrným hlasem a podíval se na Annu. Když ji uviděl škodolibě se usmál. To mně tak naštvalo že bych mu nejradši ty dveře přibouchl před obličejem.
,,Co tu chceš? Znovu se ptát nebudu!"
Ten skřet, jak mu říkám, se na mně usmál a dál pozoroval Annu. „Chce s tebou mluvit královna." řekl teď už vážně, když přestal slintat nad Annou.
,,Už jsem s ní mluvil." to bylo moje poslední slovo. Už jsem zavíral dveře, jenže Engelbert je zastavil svou nohou. A já je musel znovu otevřít.
,,Ano, to sice ano. Ale chce s vámi probrat ještě něco." jak já ho nesnáším. Skřeta jednoho pitomýho.
,,Řekni jí že teď nemám čas."
,,Je to vážně důležité." podíval jsem se na Annu. Asi bych měl za matkou jít, jenže proč zrovna teď.
,,Nebojte princi já vám ji po hlídám." už jsem viděl jak se na ni dívá. A nedokážu si představit co by udělal kdyby s ní zůstal sám. Navíc by mně ani nenapadlo ji tu s ním nechat.
,,Na to zapomeň!" křikl jsem na něj. ,,Řekni matce že za chvíli příjdu."
Naposled se podíval na Annu a pak se znechuceným pohledem na mně odešel. Opřel jsem se zády o dveře a přemýšlel co po mně tak asi matka bude chtít. Upozorňuji že nemám náladu se s ní znovu hádat o tom že Anna není nebezpečná a že monstrum taky není.
Promnul jsem si obličej a vydal se k Anně. Tentokrát jsem zůstal stát na okraji skleňených dveří na balkon. Kdybych k ní šel blíž, asi už by se mně matka nedočkala.
,,Musím jít za matkou. Za chvíli budu zpátky." čekal jsem co mi na to řekne, jenže ona se ani neotočila. Trochu mně to zmátlo. Šel jsem k ní a dal jí ruku na rameno. Otočila se, cítil jsem jak se klepe. Ale proč?
,,Stalo se něco?"
,,Kdo byl ten skřet ?" je vidět že uvažujeme stejně, nečekal bych že použije zrovna tenhle výraz. Ale je pravda že je to dost výstižný.
,,Matčin sluha a rádce. Neboj ani se k tobě nepřiblíží." bylo to snad poprvé co jsem ji viděl takhle vystrašenou. Engelbert nahání hrůzu všem, jenže ona se nebála zatím ničeho. Je celkem příjemné vědět že i ona se bojí.
Podívala se mi do očí a objala mně kolem krku. Mé ruce se okamžitě přesunuly na její záda. Po chvíli se odtáhla. Vypadala jakoby toho skřeta nikdy neviděla, byla plná úsměvu a energie.
,,Běž ať nemáš u královny problém." řekla. Čekal jsem že se otočí zpátky k papíru, ale ona zůstala otočená směrem ke mně, dokud jsem nevyšel z pokoje a nebouchl dveřmi.
Celou cestu jsem přemýšlel co mi tak matka může chtít. Dával jsem si celkem na čas. Kdyby mně ne zavolala mohl jsem být dál s Annou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Anna s Lukasem
Dala bych vám sem i fotku Engelberta ( skřeta) ale nenašla jsem žádnou, která by aspoň trochu odpovídala mým představám. Takže Promiňte.
