Co jsem komu udělala?
Přátele a mi blízké osoby já odháním,
vážně, však nepřeháním.
Nedovolím malou věc,
mé slovo je blábol, kec.
Proč mi mozek smutek ždímá,
a oprátkou mě obepíná?
Proč se v sobě krve nedořežu,
když blízkým já ubližuju?
Nechce se mi smát či hrát,
musím se strachovat a bát,
o mi blízké osoby, jež necitně odháním.
Co jsem komu udělala,
že sama teď jsem a navždy budu,
že už s nikým nepobudu.
Že ze zpráv se staly hádky,
necitelné bez pohádky.
Ani řev a křik mi nepomáhá.
Emoce ze sebe ždímám,
jak z hadru.
Vážně by se šikla pomoc,
klidné slůvko plné něhy.
Žádná duševní nemoc
a nenormální, lidské věci.
Lidi, vy mě nechápete,
mé city jsou jako bouřka,
nikdy nevíte, kdy vybuchnu jak sopka,
nebo jak tsunami povalím vaši náladu.
Proč nemohu být jako vy?
Bezstarostná s naplněným životem,
radostná a s přáteli?
Nechci vaše nechápem.
To umím taky.
Nejlepší by bylo zmizet.
Odplout z reality a zakotvit v zátoce fantazie.
Skutečné věci na hromadu uklízet?
Tím se vše jen kazí, e?
Takže páčko, sbohem všichni.
Nalaďuji se na fantazii,
opouštím vše nepotřebné,
a odplouvám do Narnie.
Nebo počkat!
Co Tamriel?
Galaxie Pegasus?
Obepluji Nezemi,
a pak uvidím, takže čus!
ČTEŠ
Mrtvá poezie
PoetryŘíká se, že se vaše osobnost, problémy, odráží v tom, co píšete, malujete, vytváříte. Já tvořím především z toho, co mi ze mě ještě zbylo. Mé první básně se od těch mladších podstatně liší... Líbí se tato sbírka básní? Přečti si Poezii z krvavé ruk...
